Továrna na smrt

Stránka: 1-5 6-58 59-129 130-171

ŽENSKÝ TÁBOR V BIRKENAU



ZAČÁTKY


V Osvětimi I


První ženský koncentrační tábor v Osvětimi I byl založen v březnu 1942. Dosavadní mužský tábor byl rozdělen dva metry vysokou cihlovou zdí na dvě části a z ženského koncentračního tábora v Ravensbrücku bylo přivezeno asi 1000 německých žen, převážně prostitutek, které v táboře nosily černý trojúhelník.

Tak jako měli v mužských koncentračních táborech význačné postavení a funkce Němci, zaujímaly je v ženských táborech Němky. A čím byli v mužských táborech „zelení“ Němci-zločinci, tím byly v ženském táboře „černé“ Němky-prostitutky. Hrdě uplatňovaly své nároky na prvenství. Velitelství tábora vědělo, kdo jsou tyto ženy, ale jejich „němectví“ bylo pro ně legitimací, aby jim přidělilo vedoucí funkce.

Ženský tábor v Osvětimi se novými transporty žen rychle naplňoval, takže přes velikou úmrtnost měl v polovici srpna 1942 12 000 vězeňkyň. Bloky byly přecpány a ubytovací poměry byly proto velice zlé.

Z mužského tábora bylo vidět za vysokou zdí dohola ostříhané ženy.

Dívat se na ženy však bylo zakázáno a přísně se trestalo.

Když se na silnici míjely mužské a ženské pracovní oddíly, musely na povel esesmanů „Vpravo, vlevo hleď!“ odvrátit hlavy, aby se neviděly.

Kdo to neudělal, ať muž či žena, dostal pětadvacet ran býkovcem.


Přesídlení do Birkenau


Dne 16. srpna 1942 byl ženský tábor v Osvětimi I zrušen a přestěhován do Birkenau.

Velitelství tábora použilo této příležitosti k prvnímu ničení ženských vězňů: 8000 žen bylo přestěhováno do Birkenau, 4000 žen bylo posláno do plynu.

V Birkenau přišly ženy do hrozných poměrů. Bloky byly bez podlah, bez oken, bez příslušenství; do bloků pršelo, pitná voda nebyla a na mytí byla jenom jedna káď vody pro celý blok, který měl 1000, později i 1200 vězeňkyň.

Pohybovat se mezi bloky bylo velice obtížné: půda byla bahnitá, nebylo kanalisace ani cest.

V listopadu 1942 jsme přišli do ženského koncentračního tábora v Birkenau po prvé. Jeho poměry na nás učinily takový dojem, že jsme v něm vydrželi jenom několik málo hodin denně.

Nejbrutálnější jednání a surovosti esesdozorkyň a německých žen-vězeňkyň, které měly nějakou funkci, bylo více než odpuzující; nemohli jsme pochopit, jak je možné takto s ženami zacházet.



PŘÍCHOD NOVÝCH ŽEN


Do ženského tábora přicházely: ženy, které byly vybrány z hromadných židovských transportů jako práce schopné; ženy politicky podezřelé, zatčené a vyšetřované gestapem, které přišly z vězení (z naší vlasti to byly na příklad ženy z Malé pevnosti terezínské a z Pankráce, které přijížděly buď ve skupinách nebo jednotlivě); ženy evakuované z krajů, které byly ohroženy postupem ruské fronty – ty přicházely s dětmi.

Byly to tedy ženy z celé Evropy a byly mezi nimi také jugoslávské partyzánky, ruské důstojnice, které uprchly ze zajateckých táborů, Němky, které vyznávaly učení bible, a hodně Polek.

Zvláštní zmínky si zaslouží transport 128 jihoslovanských partyzánek, které přijely do tábora v létě roku 1944. Odepřely svléknout se ze svých uniforem, byly však k tomu hladem donuceny. Těžká práce jich zanechala na živu jenom 12.

Číslování a tetování žen bylo stejné jako u mužů, ženy však měly vlastní serie. V první serii bylo 92 000 žen, ve druhé, v níž bylo ženám vytetováno kromě čísla písmeno „A“, bylo 29 000 žen; cikánské ženy měly číslování zvláštní s písmenem „Z“; těch bylo 8000.

Všem ženám kromě Němek ostříhali nejenom vlasy, ale oholili je na celém těle. Kromě toho je oblékli do starých hadrů, na nohy jim dali dřeváky nebo dřevěné pantofle a hned druhého dne je poslali na nejtěžší práce.



ŽIVOT ŽEN A DĚTÍ


Práce

Z žen sestavovali stejné pracovní oddíly jako z mužů a ženy pracovaly na nejtěžších pozemních pracích. Stavěly cesty, kopaly kanály, odvážely na kárách a na železných vozících hlínu, nosily kolejnice a přinášely cement na stavby.

Dozor nad nimi měli esesmani se psy a esesdozorkyně.

Vedoucími ženských pracovních oddílů byly převážně německé prostitutky, které vynucovaly na ženách bitím a nejrozmanitějším mučením co největší pracovní výkon.

Vysílené ženy byly tímto nelidským běsněním doháněny k zoufalým pokusům o sebevraždu: vrhaly se do řetězu esesstráží, kde je psi honili a stráže střílely.

Večer nosily ženské pracovní oddíly mrtvá těla svých kamarádek za zvuků hudby ženské táborové kapely k sčítacímu apelu – stejně jako nosily mrtvá těla svých kamarádů pracovní oddíly mužské.

Za těchto okolností vydrželo v táboře jenom málo žen delší dobu. Vydržely pouze ty, které byly zaměstnány ve správě tábora, na příklad v blocích, v kuchyních, v pisárně, v oděvních skladech, v desinfekční stanici, v nemocnici. Tam nekonaly tak těžkou tělesnou práci a měly lepší ubytovací a hygienické podmínky.

Nejhrubší a nejtěžší práce musely dělat zejména židovky.


Životní podmínky


Prvním ženským koncentračním táborem v Birkenau byl tábor BIa. Protože byl brzo přeplněn, byl v létě roku 1943 rozšířen o dosavadní mužský tábor BIb.

Když pak v létě v roce 1944 přišly maďarské transporty, vzrostl počet žen v Birkenau na 80 000 a ženy obsadily také tábor BIIc a část nedokončeného úseku BIII.

Polovice bloků v táborech BIa a BIb byly nejprimitivnější zděné baráky, takové, jako byl nemocniční blok číslo 7 v táboře BIb.

Na každém bloku bylo až 1200 žen. Spaly na tříposchoďových zděných palandách, a na čtyřech čtverečních metrech jich spalo někdy šest i více, nejčastěji na holých prknech, bez slamníků, prostěradel, přikrývek. Ve spaní se střídaly, a protože se netopilo, zahřívala jedna druhou.

Hygienická zařízení, mýdlo, ručník, kartáček na zuby, klosetový papír ani jiné hygienické potřeby prostě nebyly.

To všechno urychlovalo tělesný a duševní úpadek žen, které brzy po příchodu vlivem pracovních poměrů, podvýživou a hrubým zacházením onemocněly a umíraly.

Balíčky Červeného kříže byly vykrádány také v ženském táboře, jehož vrchní velitelka Rakušanka Mandlová, bestie v lidské podobě, vykrádala s ostatními esesdozorkyněmi z balíčků čokoládu a všechny dobré věci. Tvrdily, že je odevzdají německým vyznavačkám bible, což ovšem neudělaly.

Naprosto nedostačující životní podmínky byly i u žen příčinou rychlého rozšíření nejrůznějších, i nakažlivých chorob, hlavně skvrnitého tyfu.

Celé polovice tábora BIa se užívalo jako nemocnice a léčení v ní bylo stejné jako v nemocnici mužské – všechny nemocniční bloky byly vlastně jenom zásobárnami plynových komor.

V zimě r. 1942 ležela mezi bloky mrtvá a polomrtvá těla nahých žen, o které se nikdo nestaral, se stopami těžkých útrap a bití. Teprve večer je sebrali k sčítacímu apelu a po apelu je odvezli do krematoria.

Apely v ženském táboře trvaly vždycky nesmírně dlouho, protože počet žen málokdy souhlasil. Proto stály při apelu mnoho hodin za každého počasí, kterému padlo za oběť mnoho a mnoho žen.

Esesmani se chovali k ženám stejně hrubě jako k mužům, esesdozorkyně byly hysterické, sadistické zrůdy, které vězeňkyně šikanovaly a ubíjely.

Tak na příklad esesdozorkyně Volkenrathová polévala židovské ženy, které musely stát při výběru několik hodin nahé v zimě před bloky, studenou vodou, spílala jim a posílala na ně psy.

Podobných krutostí se dopouštěly esesdozorkyně především na ženách starých, nemocných a slabých.


Trestání


Tresty žen byly podobné trestům mužů.

Esesdozorkyně trestaly za malichernosti tvrdými tresty: pětadvacet ran holí, přeložení na trestný blok nebo na sběrný blok číslo 25 v táboře BIa, v němž byly soustředěny ženy odsouzené k smrti v plynových komorách, těžká práce (na příklad nošení kamenů v zimě bez rukavic, klečení na štěrku jenom v nejnutnějším oděvu a s holými koleny), „sport“ až do úplného vyčerpání. Nejčastějším a nejkrutějším trestem bylo ostříhání nově narostlých vlasů dohola.

Belgičanku Malu Zimmetbaumovou, které se podařilo utéci, po osmi dnech chytili a přivedli zpět do tábora, uvěznili, vyšetřovali a mučili. Přitom ji tajně odsoudili k upálení za živa a pro výstrahu ji postavili před pochodující ženy.

Ale Mala se nějak dověděla, co ji čeká. Proto uhodila v nestřeženém okamžiku esesmana Rütterse do tváře a podřezala si žiletkou žíly na rukou.

Na ambulanci ji ošetřili, umírající ji zavezli na dvoukolové káře do krematoria a tam rozsudek vykonali.


Odvšivování


Odvšivování bylo příležitostí k týrání a k ničení žen. Konalo se velmi často, ale vši nebyly zcela odstraněny nikdy.

Celé dny stály řady nahých žen za deště nebo i za mrazu před desinfekční stanicí a čekaly, až na ně dojde. Přitom je esesáci zesměšňovali a sprostě uráželi.

Při každém odvšivování byly ženy zbaveny všech svých věcí, které si s námahou, ba často s nasazením života opatřily a jimiž si mohly aspoň trochu ulehčit.

Po odvšivení dostaly staré hadry, mnohdy zavšivené, a staré špinavé přikrývky.

Někdy poslali do ženského tábora muže-holiče, kteří museli ženy při odvšivování vyholovat na celém těle.

Při odvšivování byly před desinfekční stanicí postaveny kádě s roztokem cyklonu, kterého se užívalo také v plynových komorách, a všechny ženy se musely v těchto kádích postupně vykoupat. Potom je zahnali pod sprchy, a když se osprchovaly, vyhnali je ven.

Esesdozorkyně a „černé“ Němkyně-prostitutky doprovázely celé odvšivování žen křikem, nadávkami a bitím.


Výběr do plynových komor – „selekce“


Při každém odvšivování se prováděla „selekce“, to jest výběr do plynových komor.

Ženy musely nastoupit nahé před bloky, kde je eseslékař v doprovodu esesdozorkyň jednu po druhé prohlížel. Nezkoumal jejich zdravotní stav, jenom povrchním pohledem podle své nálady a zvůle rozhodoval o jejich osudu.

Ženy, které vybrali do plynu, se musely postavit stranou a jejich tetovaná čísla si esesdozorkyně zapsaly. Potom je odvedly na sběrný blok číslo 25 v táboře BIa, kde vězeňkyně čekaly i několik dní, než byly odvezeny auty do plynových komor.

Často se stávalo, že do tohoto bloku přivedli i ženy zdravé, které se dopustily nějakého přestupku, a to pro ně znamenalo smrt nebo aspoň děs ze smrti – propustili-li je po několika dnech.

Kateřina Singrová z Marikové, vězeňkyně číslo 2098, a Božena Weissová z Michalovců, vězeňkyně číslo 1227, naše spolupracovnice, které přijely do Osvětimi s prvními ženskými transporty v březnu 1942 a které se také vrátily do vlasti, nám sdělily o výběrech žen do plynu toto:


Vězeňkyně od číslice 1 do 6000 nebyly při příjezdu transportů na nádraží tříděny a šli všechny do tábora.

První větší výběr žen do plynu byl proveden při přesídlení ženského tábora z Osvětimi I do Birkenau, kdy bylo plynem otráveno 4000 žen.

Dne 9. září 1942 se provádělo veliké odvšivování tábora, které trvalo tři dny. Tehdy bylo vybráno do plynu 3000 žen za asistence oberscharführera Müllera, esesdozorkyň Drechslerové a Stiewitzové.

Od 14. listopadu do 6. prosince 1942 se provádělo „zimní“ čištění tábora. Tehdy zůstalo z 20 000 židovských žen na živu jenom 1400 žen. Třídilo se denně, za mrazů a za dešťů, aby bylo místo pro očekávané transporty holandské a francouzské.

Tyto transporty přišly v prosinci 1942, a tak se v lednu 1943 stav ženského tábora BIa zvýšil na 11 000 žen; proto začali znovu odvšivovat a plynovat.

Do března 1943 byl počet žen zmenšen na 5500, ačkoliv denně přibývaly nové ženy z transportů holandských a francouzských a ačkoliv tehdy ženy ještě nevyváželi do jiných táborů jako pracovnice.

Do března 1943 byly vybírány do plynu i ženy nežidovské, především nemocné Češky a Rusky. Stalo se dokonce, že jednou vybrali do plynu i několik nemocných Němek.

Kromě těchto velikých výběrů konaly se nepravidelně, podle nálady esesdozorkyň, výběry malé, při večerních a ranních apelech. Tyto výběry prováděli eseslékaři dr. König a dr. Thilo a esesdozorkyně Hassová.

Hassová vybírala z vlastního popudu, zpravidla v neděli. Přijela odpoledne do tábora a zašla do některých bloků. Ženy se musely svléknout, nastoupit před blok a Hassová je sama, bez lékařské asistence, vybírala do plynu.

Těmito výběry byly ničeny ženy, které byly uznány při třídění transportů na nádraží za práce schopné, tedy ženy v táboře už zapsané, z nichž každá měla v hlavní pisárně lístek s číslem, se jménem a se zaměstnáním. Po výběru pak bylo na těchto kartotékách u žen poslaných do plynu v rubrice příčina smrti poznamenáno SB (Sonderbehandlung=zvláštní ošetření) a kartotéční lístky byly potom založeny mezi doklady o zemřelých.

V září 1943 vydal Berlín rozkaz, aby všechny doklady s poznámkami SB byly zničeny; také ve všech seznamech vězňů bylo SB vymazáno a nahrazeno poznámkou, že vězeň zemřel přirozenou smrtí.

Opsaly jsme tyto seznamy a zakopaly je pod cihlovou podlahu našeho bloku. Tento blok pravděpodobně zničen nebyl a záznamy tam tedy jsou.


Sběrný blok číslo 25 v ženském táboře BIa, do kterého byly odváděny ženy vybrané do plynu, byl protějškem nemocničního bloku číslo 7 v původně mužském táboře BIb.

Nádvoří mezi bloky číslo 25 a číslo 26 bylo obehnáno vysokou zdí, okna bloku byla zamřížována a opatřena ostnatým drátem, aby odsouzenkyně na smrt, které čekaly několik dní o hladu a žízni na provedení rozsudku, nemohly uprchnout.

Nakládání a odvážení žen do plynových komor, to by mohla být největší a nejhroznější kapitola této knihy. Netroufáme si na ni. Nechť ženy, které Birkenau přežily, samy popíší tyto pohřby živých a život, který je předcházel.

Velitelství tábora nařídilo, aby ženy byly odváženy pouze v košilích, později úplně nahé, protože při jednom nakládání polila jedna žena obličej esesmana vitriolem, který měla pod šaty.

Zatím co muži se chovali celkem netečně, ženy po celou jízdu křičely a kvílely. Často vyskakovaly z jedoucích automobilů, všechno však bylo marné.


Pokusní králíci


V zimě roku 1942 zařídil profesor dr. Schuhmann z Berlína v ženském táboře BIa pokusnou roentgenovou stanici, kde byli mladí muži a mladé ženy ozařováni prudkými roentgenovými paprsky, aby byli sterilisováni, to jest učiněni neplodnými. Od velitelství tábora dostával dr. Schuhmann pro tento účel tolik židovských vězňů, kolik chtěl.

Sterilisace se prováděla tak, že vězeň se postavil mezi dvě kuželovité lampy roentgenového přístroje. Prozařování trvalo několik minut a opakovalo se; bylo jistě velice bolestivé, neboť vězňové při tom křičeli.

Byli jsme svědky takového prozařování, když jsme v prosinci 1942 v sousední místnosti opravovali operační stůl a zámky a klíčovou dírkou pozorovali, co se u roentgenu děje. Slyšeli jsme také hrubé nadávky dr. Schuhmanna vězňům, kteří se báli a k přístrojům se nesprávně stavěli.

Pro sterilisaci vybírali vězně od 20 do 30 let, hlavně holandské a řecké židy, a postupně jich vybrali několik tisíc. Soustřeďovali je v bloku číslo 15 v táboře BIb a blokältesti doprovázeli denně jejich skupiny do pokusné stanice. Vězňové zakrátko po sterilisaci a po velikém utrpení zahynuli.

Z Birkenau dodávali muže a ženy také do Osvětimi I, kde se v bloku číslo 10 konaly rozličné pokusy na pohlavních ústrojích lidí.

Sylvia Friedmanová z Prešova, vězeňkyně číslo 1818, pracovala při těchto pokusech jako asistentka při roentgenu až do 18. ledna 1945, do evakuace tábora, a šťastně se vrátila domů.

Uvádíme část jejích podrobných údajů, které ověřil a potvrdil dr. Vilém Jurkovič, který byl tři roky vězněn v Osvětimi I a v Birkenau.


Organisaci všech pokusných stanic s vězni prováděl dr. Wirts, šeflékař (Standortartz) osvětimských táborů. Jeho spolupracovníkem a pomocníkem byl dr. Weber, který prováděl pokusy a vedl laboratoře v Rajsku. Při pokusech asistovali: profesor dr. Clauberg, majitel klinik v Königsdorfu a v Königshütte, a oberscharführer Büning. Chemické pokusy řídil chemik dr. Göbl z Berlína.

Z vězňů byl k spolupráci na těchto pokusech přinucen profesor dr. Samuel. Měl původně německou státní příslušnost, do Osvětimi byl deportován z Holandska. V květnu 1944 byly jeho zápisky o výsledcích jeho práce zabaveny a on sám zastřelen.

V pověstném bloku číslo 10 v Osvětimi I se konaly přípravy k pokusům sterilisačním, k umělému oplodňování žen, k vyklešťování mužů a k získávání přípravku salpingo pro sterilisaci; tento přípravek dováželi předtím z Velké Britannie, za války jej proto neměli.

Pokusy začaly dne 18. prosince 1943 a v tomto bloku pro ně soustředili asi 350 mladých žen, převážně holandských a řeckých židovek.

Ženám vstřikovali do dělohy jopidin a hned po vstříknutí pořizovali roentgenové snímky. Po třech týdnech pokus opakovali s tím rozdílem, že jim vstřikovali preparát F 12a a po dalších třech týdnech citobarium rozředěné vodou. Jodipinu bylo používáno 20 až 40 procent. Preparát F 12a byl prostředek kontrastní s přídavkem 10 krychlových centimetrů vody a 10 krychlových centimetrů novokainu. Ženy dostávaly po každém vstřikování vysoké horečky, záněty vaječníků, veliké bolesti a křeče, končící často bezvědomím. Všem ženám vyjímali jeden nebo oba vaječníky, které posílali do Berlína.

Přípravy pro umělé oplodňování žen byly sice skončeny, k pokusům však pro evakuaci tábora už nedošlo.

Ženám byly odstraňovány také části pohlavních orgánů, které posílali rovněž do Berlína, nejdříve však z nich pořídili snímky.

Kromě toho odbírali těmto ženám krev pro ústav dr. Webra, kde s ní konali také pokusy.

Všechny snímky, asi 5000 kusů, nosil ve své tašce dr. Clauberg a měl je při sobě ještě v den evakuace tábora.

Vězňové poslali všechny preparáty illegálně z tábora belgickému lékaři dr. Frankovi, jehož manželka, na které také prováděli pokusy, pracovala u dr. Göbla.

Profesoři a lékaři, kteří dělali tyto pokusy, se netajili tím, že účelem pokusů je příprava pro sterilisaci evropských národů po válce.


Jedním z nejkrutějších esesáků, kterého jsme poznali, byl dr. Mengele z Frankfurtu nad Mohanem, nacista – „nadčlověk“, který pouhým nedbalým pohybem ruky, pobroukávaje si přitom občas arii z Toscy, posílal na smrt desetitisíce lidí.

Výjimku při jeho třídění lidí činila dvojčata a trpaslíci. Potřeboval je pro své surové pokusy a dělal s nimi věci, kterých se může dopustit snad jenom šílenec.

Pracoval na „vědeckém“ díle Rassenforschung (Studium ras), a proto konal nejrozmanitější pokusy a pozorování, hlavně na cikánech. Roztřídil je podle jejich údajů na cikány „percentuální“: Cikán, který měl pouze 25 procent cikánské krve, měl, ovšem pouze theoreticky, naději na propuštění, předtím však měl být sterilisován. Dr. Mengele odbíral také cikánským ženám krev pro vojáky na frontě a podobně. Své pokusy dělal na příslušnících různých národností.

Bylo sice z Birkenau propuštěno také několik cikánů, ale ti byli napřed sterilisováni.


Clauberg byl vedoucím pokusných stanic a byl pověřen přímo Himmlerem objevit takovou sterilisační methodu, která se měla stát prostředkem biologického ničení porobených národů. Z dokumentů a protokolů norimberského procesu svědčí dva dopisy, které v celém rozsahu ukazují zvrhlé plány esesáků na ovládnutí světa. Dne 7. června 1942 měl Clauberg rozmluvu s Himmlerem, při níž projednávali podrobnosti organisování těchto sterilisačních pokusů. Himmler tehdy Claubergovi přislíbil, že mu dá pro jeho pokusy k disposici každé množství vězňů z koncentračního tábora Osvětim. Himmlerův tajemník Brandt napsal pak o tom 10. července 1942 tento dopis:


Panu profesorovi Claubergovi, Königshütte


Vážený pane profesore!

Říšský vedoucí SS mně uložil, abych Vám sdělil jeho přání, abyste po předchozím projednání s SS obergruppenführerem Pohlem a vedoucím lékařem koncentračních táborů odjel do Ravensbrücku a Osvětimi a zahájil tam podle svých method sterilisaci židovských žen.

Dříve než se svými pokusy započnete, klade říšský vedoucí zvláštní důraz na to, aby se od Vás brzy dozvěděl, jak dlouhé doby bude zapotřebí ke sterilisaci tisíce žen. Sterilisace má být prováděna tak, aby židovky nic netušily. Říšský vedoucí je toho názoru, že pod záminkou normální gynekologické prohlídky jim můžete dát potřebnou injekci.

O účinku provedené sterilisace musí být provedeny důkladné zkoušky, hlavně tak, že po určité době, kterou Vy stanovíte, bude roentgenovými snímky zjištěno, k jakým změnám došlo v organismu. Bude však třeba také provést praktickou zkoušku, a to tím způsobem, že sterilisovanou ženu uvězníte na určitou dobu společně s mužem a pak zjistíte, jaký výsledek se dostaví. Abych mohl říšského vedoucího informovat, prosím o Vaši odpověď na tento můj dopis.


Heil Hitler!

Brandt, SS Obersturmführer


Dne 7. června 1943 odpověděl Clauberg Himmlerovi takto:


Moje methoda sterilisovat ženský organismus bez operace je takřka vypracována. Provádí se jediným zástřikem do pochvy dělohy a může ji vykonávat kterýkoliv lékař při normální gynekologické prohlídce, dobře známé každému lékaři. Prohlašuji-li, že methoda je „takřka“ hotová, znamená to:

  1. Je třeba ještě vypracovat malé zdokonalení,

  2. tato methoda může již dnes nahradit operaci při našich obvyklých eugenických sterilisacích.

Dnes mohu celkem přesně odpovědět na Vaši otázku, kterou jste mně, pane říšský vedoucí, předložil téměř před rokem, totiž za jak dlouhou dobu bude možno provést sterilisaci u tisíce žen.

Budou-li moje nynější pokusy probíhat s takovým zdarem jako dosud – a není důvodu, aby tomu tak nebylo – není daleko okamžik, kdy Vám budu moci prohlásit, že za pomoci zapracovaného lékaře, ve vhodně vybaveném prostředí a za pomoci asi deseti mužů pomocného personálu bude moci být sterilisováno několik set, ba dokonce i tisíc žen za jediný den…


Clauberg spolupracoval s farmaceutickými a chemickými továrnami koncernu I. G. Farben. Jejich různé drogy a preparáty zkoušel na ženách, které pro tento účel I. G. Farben kupoval od velitelství osvětimského tábora.


Dvě dívky, dvojčata, která nyní žijí v Praze a jejichž jména z pochopitelných příčin neuvádíme, byly také mezi těmi, které dr. Mengele vybral pro své pokusy – nemusily tedy zemřít v plynové komoře. Nevěděly však, že je čeká něco daleko horšího.

Jejich svědectví je toto:


Před druhou likvidací rodinného tábora českých židů v červenci 1944 vybrali z něho 10 párů dvojčat.

Fotografovali a roentgenovali nás se všech stran a dr. Mengele studoval náš přesný popis, míru i váhu, otisky prstů na rukou i na nohou. U některých provedli i otisky chrupu. Zkoušeli naši krev i moč a výsledky zkoušek posílali do Berlína.

Mezi jednovaječnými dvojčaty provedli transfusi krve. My dvě jsme na příklad dostaly od mužů-dvojčat každá 350 krychlových centimetrů krve; na to jsme reagovaly velmi silnými bolestmi hlavy a vysokými horečkami.

Dr. Mengele připravoval pokusy násilného spojení jednovaječných dvojčat, mužů a žen, aby mohl zjistit, budou-li děti z tohoto spojení rovněž dvojčata. Proto nás nepustil z tábora na práci do říše a hledal nám vhodné mužské protějšky. Na naše námitky, že něco takového není přípustné, řekl, že jsme vězeňkyně a že si proto nemůžeme poroučet.

Po likvidaci našeho tábora prohlíželi a gynekologicky studovali eseslékaři všechna dvojčata, umístěná v ženských táborech BIa a BIb a v mužském nemocničním táboře BIIf, až do evakuace dne 18. ledna 1945.


Co bylo vlastním účelem pokusů na vězních?

Nacisté sledovali dva cíle. Snažili se vynalézt prostředek, kterým by tak zvané „méněcenné“ rasy a národy omezili v jejich množení.

Druhým cílem bylo urychlit a rozšířit rozmnožování vlastní, tak zvané „čisté nordické rasy“.

Pokusy vojensko-sanitní, sterilisační i oplodňovací přímo souvisely s imperialistickými snahami nacionálně socialistické strany o ovládnutí světa.


Děti

Děti jsou květy země…“

Maxim Gorkij


Nacisté se neštítili ani zločinů na dětech a mládeži. Kolik dětí, nemluvňaty počínaje, zahynulo v plynových komorách Birkenau, to se nedovíme nikdy. Do plynových komor byly posílány celé rodiny. Počet zavražděných dětí a mládeže do šestnácti let se odhaduje na milion obětí.

Dítě se v Birkenau narodit nesmělo, esesácké zákony to nedovolovaly. S nacistického hlediska je to přirozené. Vždyť všemi prostředky usilovali o to vyhubit tak zvané méněcenné rasy. S děsivou skutečností barbarského hubení dětí jsme se setkali po prvé v prosinci 1942. Tehdy jsme pracovali v nemocničním bloku číslo 32 v ženském táboře BIa. Dveřmi, na kterých jsme opravovali zámek, procházela vězeňská ošetřovatelka s právě narozeným dítětem. Ukázala nám děťátko a cynicky řekla, že dítě musí být usmrceno, ačkoliv jeho matka není židovka. Potom jsme se dozvěděli, že každé novorozeně muselo být usmrceno. Těhotné židovky byly posílány přímo do plynové komory.

Chlapců, které někdy ušetřili, použili nacisté po prvé jako zednických učňů při stavbě krematorií v Birkenau. Tento pracovní oddíl se jmenoval Maurerschule (zednická škola).

V Birkenau byli tito chlapci, vlastně děti, u zvlášť surového blokältesteho v bloku číslo 15 v táboře BIb. Při těžké práci, kterou museli konat, jim strava ovšem nestačila, takže trpěli podvýživou. Když se práce v Birkenau skončily, byli hoši z této zednické školy odvezeni roku 1943 do Osvětimi I a tam s jinými dětmi usmrceni jedovatými zástřiky fenolu.

Jednotlivé děti byly v táboře stále, v blocích i v pracovních oddílech, a vykonávaly rozličné pomocné práce. V táborovém prostředí se ovšem nenaučily ničemu dobrému. Zvlášť byly ohrožovány německými kápy, kteří pro své zvrhlé sklony, vybičované dlouholetou vazbou, potřebovali ve své blízkosti chlapce.

Znali jsme poměr německého „zeleného“ vězně-zločince k židovskému chlapci. Tento oberkapo, jmenoval se Karl, hýčkal svého miláčka a učil ho zpupnosti. Někdy ho však surově ztloukl až do krve. Potom plakal, odprošoval ho a líbal.

Někteří tito chlapci se vlivem svého okolí proměnili v individua stejně zvrhlá, jako byli jejich ochránci, a patnáctiletý hoch dovedl zakrátko týrat a zabíjet bezmocné a staré vězně právě tak jako jeho starší vzor.

Při druhé likvidaci rodinného tábora českých židů v červenci 1944 bylo do mužského kmenového tábora BIId dodáno asi 80 mladých hochů, kteří byli později odvlečeni do říše. Několik jich však přece jen zůstalo na živu, a to jsou jedny z mála dětí, které přežily Birkenau.

Při evakuaci tábora v lednu 1945 bylo v Birkenau asi 800 dětí. Většinou to byly polské děti z Varšavy.

Po osvobození birkenauského tábora se našel v pisárně rozdělovny práce ženského tábora doklad, datovaný dne 2. října 1944, podle kterého bylo jenom v ženských birkenauských táborech v říjnu 1944 celkem 1717 dětí ve stáří do 14 let.


Červenec 1944. Tehdy došlo k druhé likvidaci terezínských transportů v českém rodinném táboře v BIIb. Popisujeme v jiné kapitole historii tohoto tábora. Byl zvláštní svým počátkem, průběhem a dvěma tragickými likvidacemi jeho osazenstva.

Vězňové tohoto tábora, tedy rodiny s dětmi, byli nešťastní lidé, kteří od března 1944 do července téhož roku v plném vědomí očekávali svou popravu plynem. Vlivem nepříznivé situace na frontách rozhodli však nacisté jinak. Vybrali všechny práceschopné muže a ženám doporučili, aby se odloučily od svých dětí a šly na práci do jiných táborů, že tak mohou zachránit své životy. Rozhodnout se bylo tím těžší, že tehdy v létě 1944 se již zřetelně rýsoval blížící se konec nacismu zásluhou rychlého postupu vítězné Sovětské armády. Odjezd z osvětimského tábora znamenal tedy pro ně naději na záchranu života, ovšem za cenu, že jejich děti budou usmrceny.

Očitý svědek z krematoria nám tehdy vyprávěl podrobnosti o nesmírném hrdinství těchto matek. Do krematoria číslo 4 přivážely nákladní automobily matky s dětmi. Svlékárna se pomalu plnila. Esesáci v čele s velitelem Kramerem učinili řadu bezpečnostních opatření, neboť si byli vědomi, že tito vězňové dobře vědí, co je čeká. Kulomety, plamenomety a esesáčtí psi i značně posílená smečka esesáků, to vše bylo mobilisováno kolem plynových komor a krematorií.

V čekárně před plynovou komorou stála také jedna matka se svou asi pětiletou dceruškou. Dítě bylo netrpělivé dlouhým čekáním. Neustále se vyptávalo matky, jak dlouho to ještě bude trvat, kdy už pojedou. Matka se slzami v očích ji utěšovala: „Buď hodná, už to nebude dlouho trvat, pojedeme za babičkou a za dědečkem. Musíme se ještě vykoupat, pěkně se potom oblečeme a už pojedeme…“

Dítě se však nedalo uklidnit, jako by tušilo něco neobvyklého. Matka ze strachu, aby dítě svým hlasem nevzbudilo zuřivost hlídajících esesáků, kteří i děti surově bili, řekla: „Tak nám ještě zatanči a potom už brzy pojedeme za babičkou.“ A děvčátko začalo radostně tančit. Větší počet žen a dětí utvořil kruh kolem děvčátka, které krásně tančilo čtverylku v místě, které nelze nazvat jinak než čekárnou na smrt. I někteří esesáci byli výjevem překvapeni a sledovali malou tanečnici. Ta však nedotančila …

Do místnosti vstoupil náhle Kamer a se slovy „Zde se nehraje divadlo!“ dal rozkaz k nástupu do plynových komor.

Jednou v srpnu 1944 bylo v Birkenau těžké, dusné vedro, jako před bouří. V táboře bylo nás vězňů málo, pouze řemeslníci a pomocné síly. Ostatní byli všichni na práci mimo tábor.

V poledne, právě v době největšího horka, přijel vlak s transportem asi dvou tisíc lidí. Začala obvyklá selekce a vytřídění lidé z vlaku šli dvěma proudy. Jedni – a těch bylo málo – šli jedním směrem. Druzí, kterých bylo mnoho, šli kolem našeho tábora. My věděli, že jdou na smrt. Stáli jsme u baráků v bezprostřední blízkosti plotu z ostnatého drátu. Snažili jsme se poznat nebo zjistit, z které země asi nacisté přivezli tyto nové oběti. Bylo to nesnadné, neboť pochodující byli dobře sledováni esesáky. Ti drželi pušky v rukou a byli připraveni k okamžitému střílení. Letní dusno, pálící slunce a prach těžce působily na pochodující. Byli mezi nimi většinou staří lidé. Cesta vlakem byla asi dlouhá, byli vyčerpáni a trpěli strašnou žízní, volali po vodě.

Vedle nás stál a díval se také jeden ze sovětských chlapců, kterých bylo v našem táboře několik. Najednou zmizel do baráku. Netrvalo to však dlouho a chlapec se objevil. Stál před námi neblíže plotu a ruce měl v hlubokých kapsách. Pojednou se rozkročil, vytáhl rychle z kapsy láhev minerální vody a obratně ji hodil přes plot pochodujícím starým ženám. Než jsme se nadáli, hodil ještě druhou láhev dalšímu pětistupu opět s takovou zručností, že hlídající esesák to ani nepostřehl.

To byl na táborové poměry nesmírně odvážný čin. My dospělí jsme se něčeho takového neodvážili. Dokázal to však asi čtrnáctiletý ruský chlapec Aljoša. Nejen odvahu a obratnost, ale i velikou mravní sílu jsme poznávali u mladých sovětských lidí v Osvětimi, v prostředí, kde člověk se stával člověku vlkem.

Výpověď polské občanky vězněné v Birkenau, spisovatelky S. Szmaglewské, na zasedání Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku v roce 1946.

Předseda: Řekněte, prosím, své jméno.

Szmaglewská: Szmaglewská.

Dále svědkyně skládá přísahu.

Smirnov (zástupce sovětské obžaloby): Svědkyně, byla jste vězněna v táboře Osvětim?

Svědkyně: Ano.

Smirnov: Kdy jste byla v Osvětimi?

Svědkyně: Od 7. září 1942 do ledna 1945.

Smirnov: Máte nějaké potvrzení, že jste byla v tomto táboře vězněna?

Svědkyně: Mám vytetované číslo na ruce, tady (ukazuje).

Smirnov: To je to, čemu vězni v Osvětimi říkali „navštívenka“?

Svědkyně: Ano.

Smirnov: Byla jste očitým svědkem chování esesáků k dětem v Osvětimi?

Svědkyně: Ano.

Smirnov: Prosím vás, vypravujte o tom.

Svědkyně: Mohu vyprávět o dětech, které se narodily v koncentračním táboře, o

dětech, které byly přivezeny do koncentračního tábora s židovskými

transporty a které byly poslány přímo do krematoria, a také o dětech, které

byly přivezeny do koncentračního tábora jako internované. Už v prosinci

1942, kdy jsem šla do práce vzdálené 10 km od Birkenau . . .

Smirnov: Promiňte, že vás přerušuji, vy jste byla v oddělení Birkenau?

Svědkyně: Ano, byla jsem v táboře Birkenau. To bylo neoficiální oddělení

Osvětimi, které se nazývalo Osvětim II.

Tehdy jsem zpozorovala ženu v posledním měsíci těhotenství. Bylo to na ní

vidět. Tato žena společně s druhými šla 10 km k místu své práce a tam praco-

vala celý den s lopatou v ruce při kopání zákopů. Byla už nemocná a poprosila

mistra-civilistu, aby jí dovolil oddychnout. On k tomu však přesto nesvolil,

smál se a společně s druhým esesmanem ji začal bít a velmi hrubě s ní zachá-

zet při práci. Takové bylo postavení žen, které byly těhotné. A jenom v pos-

ledních chvílích jim bylo dovoleno nejít do práce. Narozené děti, které byly

židovského původu, byly okamžitě poslány na smrt.

Smirnov: Promiňte, prosím, svědkyně, co znamená okamžitě poslat na smrt?

Kdy to bylo ?

Svědkyně: Byly okamžitě odebrány svým matkám.

Smirnov: Když přijížděl transport?

Svědkyně: Ne, hovořím o dětech, které se rodily v koncentračním táboře. Za ně-

kolik minut po narození odtrhli dítě od matky. Matka už nikdy dítě neuviděla.

Za několik dní šla matka zase pracovat. V roce 1942 nebyly ještě zvláštní blo-

ky pro děti. Začátkem roku 1943 byly děti, které se v táboře narodily, také te-

továny. Číslo bylo vytetováno na noze.

Smirnov: Proč na noze?

Svědkyně: Protože dítě je velmi malé a číslo, které se skládá z pěti číslic, by se

nevešlo na maličkou ručku. Děti neměly zvláštních čísel, měly tatáž čísla jako

dospělí, jinak řečeno, pořádková čísla. Děti dávali do zvláštního bloku a za ně-

kolik týdnů, někdy za měsíc je odváželi z tábora.

Smirnov: Kam?

Svědkyně: Nikdy se nám nepodařilo dovědět se, kam tyto děti odváželi. Posled-

ní transport dětí byl odvezen v lednu 1945. Nebyly to výlučně polské děti, ne-

boť je známo, že v Birkenau byly ženy z celé Evropy. A do dnešního dne se

neví, jsou-li tyto děti živy nebo ne. Chtěla bych se dnes tázat nacistů jménem

žen celé Evropy, které se staly matkami v koncentračních táborech: Kde jsou

tyto děti?

Smirnov: Byla jste očitým svědkem toho, když děti posílali do plynových

komor?

Svědkyně: Pracovala jsem velmi blízko železniční koleje, která vedla do krema-

toria. Občas ráno jsem se zdržovala vedle záchodu, odkud jsem tajně mohla

pozorně sledovat transporty. Tehdy jsem viděla, že společně s židy, které při-

váželi do koncentračního tábora, přijíždělo mnoho dětí. Někdy bylo v rodině

dětí několik. Tribunál zajisté ví, že před krematoriem se konal výběr, selekce.

Smirnov: Selekci prováděli lékaři?

Svědkyně: Ne vždy lékaři, také esesmani.

Smirnov: Mezi nimi však byli i lékaři?

Svědkyně: I lékaři. V době této selekce se nejmladší a nejzdravější židovky ve

velmi malém počtu dostaly do tábora. Ty ženy, které nesly děti, byly společně

s nimi posílány do krematoria. Děti odtrhli od rodičů před krematoriem a dali

je zvlášť do plynové komory. V tu dobu, kdy byli v plynových komorách nej-

více vyhlazováni židé, vyšlo nařízení, že děti budou házet do pecí krematoria

nebo do jámy u krematoria, aniž je předtím zadusí plynem.

Smirnov: Jak tomu mám rozumět? Házeli je do ohně živé nebo je vraždili před

spálením jiným způsobem?

Svědkyně: Děti házeli živé. Jejich křik bylo slyšet až v táboře. Těžko říci, kolik

bylo takových dětí.

Smirnov: Proč se to vůbec dělalo?

Svědkyně: Na to je velmi těžko odpovědět. Nevíme, zdali chtěli uspořit plyn,

nebo proto, že nebylo místo v plynových komorách. Chtěla bych ještě říci,

že nelze určit množství těchto lidí, jako na příklad židů, které vozili přímo do

krematorií. Nebyli zaregistrováni, nebyli tetováni, často je ani nepočítali. My

vězni, kteří jsme si chtěli vytvořit přehled o množství dětí, které zahynuly v

plynových komorách, jsme si mohli učinit představu jenom podle počtu dět-

ských kočárků, které byly odevzdány do skladiště. Někdy bylo kočárků 100,

někdy i 1000.

Smirnov: Za den?

Svědkyně: Ne vždycky stejně. Byly dny, kdy plynové komory pracovaly od

časného rána do pozdního večera. Chtěla bych ještě říci o těch dětech, které

byly v nemalém množství posílány do koncentračního tábora jako vězni. Na

začátku roku 1943 přijely do koncentračního tábora společně s rodiči polské

děti. Současně začaly přijíždět ruské děti z oblastí okupovaných Němci. K 

těmto dětem přibylo ještě potom nevelké množství dětí židovských. Poměry

dětí byly stejně těžké jako poměry ostatních vězňů, ba dokonce ještě těžší. Ne-

dostávaly žádné zásilky, poněvadž nebylo nikoho, kdo by je posílal. Zásilky

Červeného kříže nedocházely.

V roce 1944 přijelo do koncentračního tábora velké množství italských a fran-

couzských dětí. Všechny byly nemocné ekzémy, lymfatickými nádory, trpěly

hladem, byly špatně oblečené, často bez obuvi a neměly možnost se mýt. V 

době varšavského povstání přijely do koncentračního tábora vězněné děti z

Varšavy. Nejmenším z těchto dětí byl šestiletý hošík. Děti byly umístěny ve

zvláštním baráku. Když se vězňové začali vyvážet systematicky z Birkenau do

nitra Německa, bylo těchto dětí používáno na těžké práce. V tuto dobu přibyly

do koncentračního tábora děti maďarských židů, které pracovaly společně s tě-

mi, jež byly přivezeny po varšavském povstání. Tyto děti pracovaly s 2 vozy,

které vlastní silou musely táhnout. Převážely z jednoho tábora do druhého uh-

lí, stroje, dřevo z podlah a jiné těžké předměty. Pracovaly také při rozebírání

baráků v době likvidace tábora. Tyto děti zůstaly v koncentračním táboře až do

konce. V lednu 1945 byly evakuovány a musely jít pěšky do Německa za tak

těžkých podmínek jako frontoví vojáci, bez jídla, 30 km denně, za odstřelová-

ní esesmany.

Smirnov: Umírali děti při tomto pochodu vysílením?

Svědkyně: Nebyla jsem v té skupině, v které byly děti; uprchla jsem druhý den

po tomto pochodu.

Chtěla bych ještě říci o methodách demoralisováni lidí v koncentračním

táboře.

Vše to, co vězňové prožívali, bylo výsledkem systému ponižování člověka.

Vagony, ve kterých vězňové přijížděli do koncentračního tábora, byly vagony

pro dobytek a ve chvíli, kdy se transport dal do pohybu, byly vagony zatlouká-

ny hřebíky. V každém z vagonů bylo mnoho lidí. Konvoj esesmanů nepřemýš-

lel o tom, že lidé mají fysiologické potřeby.

Smirnov: Co ještě můžete říci o chování k dětem v táboře? Osvětlila jste ve

svých výpovědích všechna fakta, známá vám v tomto směru?

Svědkyně: Chtěla bych říci, že děti byly podrobovány systému demoralisace a

ponižování jako dospělí lidé hladem, při čemž hlad je doháněl k tomu, že hle-

daly v pomyjích a špíně bramborové slupky, aby měly co jíst.

Smirnov: Potvrzujete svoji výpověď v tom, že někdy množství kočárků, pone-

chaných v táboře po usmrcení dětí, dosahovalo i 1000 za den?

Svědkyně: Ano, byly takové dny.





ŽENY A MUŽI ZA OSTNATÝMI DRÁTY



ANI PODÍVAT SE NESMĚLI


Nacisté budovali mužské koncentrační tábory zvlášť a ženské také zvlášť, Birkenau však byl jedním z mála táborů, kde byli tisíce mužů a žen vedle sebe: ženy v ženském úseku BI, muži v mužském úseku BII, oddělených drátěnými ploty a nádražím, na které přijížděly transporty nových vězňů.

Mužové a ženy se však nesměli navštěvovat; také písemný styk byl zakázán, i když šlo o manžely nebo příbuzné.

Večer po apelu stáli po obou stranách drátěných plotů a nádražního prostoru muži a ženy, aby aspoň na dálku zahlédli své drahé; avšak ani to nebylo dovoleno. Esesmani, kteří nesměli ani vědět, že vězňové-manželé vědí o sobě, přijížděli na kolech a zapisovali překvapené vězně u drátěných plotů, aby je hlásili. Potom přišel přísný trest. Také vězeňští funkcionáři, hasiči, táborová policie a všichni ti pohůnkové s lagerältestem v čele odháněli vězně od drátů.

Zvláště v letech 1942-1943 špehovali a pronásledovali esesdozorkyně a esesmani každý pokus o dorozumění muže s ženou, přistižené pak zle trestali.

Muži směli do ženských táborů jenom zcela vyjímečně a promluvit při tom s ženou bylo co nejpřísněji zakázáno.

Aby vstup mužů do ženských táborů byl omezen co nejvíce, musely ženy vykonávat také všechny práce, které v občanském životě zpravidla konají muži. Tak obsluhovaly parní kotle, topení v desinfekčních pecích a měly se vyučit i řemeslu zednickému.

Do ženských táborů se dostali toliko někteří vězni-řemeslníci na zvláštní propustku, na příklad zámečníci, instalatéři a elektrikáři.

Pověstný velitel tábora Kramer, který byl na jaře 1945 dopaden Angličany v koncentračním táboře Bergen-Belsenu a tam odsouzen a popraven, vynakládal zvláštní úsilí na to, aby do ženských táborů přišlo mužů co nejméně. Kontroloval je a osobně se přesvědčoval o tom, je-li jejich práce v ženském táboře nezbytně nutná. Zvlášť ostře zakročoval proti Rusům a Ruskám a nakonec zakázal Rusům vstup do ženských táborů úplně; všechny Rusy, kteří pracovali v řemeslnických oddílech, dal zjistit a odsoudil je do trestného bloku.

V červenci 1944 přišel Kramer neočekávaně jedné noci do ženského tábora BIb a s esesdozorkyněmi důkladně prohledal bloky, v nichž bydlely Rusky; při tom pátral po zbraních a po dokladech o spojení žen s muži. Ženy vyhnal v košilích z bloků a nařídil jim, aby až do příštího rána klečely. Nenašel však nic.

Kramer také nařídil, aby na každého muže, který směl pracovat v ženských táborech na základě povolení, které sám podepsal, dozíral esesman, který nesměl pracujícího opustit ani při jeho práci.

Řemeslníci však přes všechny tyto překážky, přes podrobné prohlídky u strážnic bran udržovali spojení mezi rodinnými příslušníky ženských a mužských táborů a tím je posilovali. Tak se do ženských táborů dopravovaly léky, potraviny, noviny a jiné věci. To se dělalo hlavně při přenášení řemeslnických nástrojů a materiálu. Nejnebezpečnější bylo doručování dopisů, které se trestalo zvlášť krutě.

Přes všechna nejpřísnější opatření však se přece jenom některému muži podařilo, že svou manželku v ženském táboře navštívil. Získal si totiž kápa pracovního oddílu docházejícího do ženského tábora a vpochodoval tam s jeho pracovní skupinou vězňů. Protože měl obyčejně nějaké věci pro svou ženu s sebou, vydával se ve velké nebezpečí při kontrole v bráně tábora, to ho však neodradilo.

Také ženy pomáhaly mužům, jak mohly, opatřovaly jim to, k čemu měly přístup, posílaly jim stejnými cestami jídlo a oděv, praly a zašívaly jim prádlo.

Muži a ženy, kteří měli štěstí, že se jim podařilo, aby se takto podporovali, těšili se a dodávali si naději, měli lehčí život. Jejich obětavost jim pomáhala snášet lépe táborové útrapy, posilovali se a více věřili ve svou záchranu.

Stejně jako kvetla v mužských táborech, zejména mezi německými vězni, homosexualita, byla rozšířena v ženských táborech lesbická láska. Známá esesdozorkyně Irma Gressová, která byla chycena a popravena v Bergen-Belsenu s Kramerem, vybírala si mezi děvčaty, a které jí nechtělo být po vůli, to pronásledovala.



JAK CÍTILI ŽENY


Naše kamarádka, která byla vězněna v Birkenau od roku 1942, nám napsala:


Milí přátelé,

ptáte se mne, co bych si přála, aby bylo ve Vaší knize o Birkenau. Chtěla bych, abyste v ní více osvětlili jednotlivce, jeho duši, jeho pocity při surových pokusech vymítit z nás všechen cit a soucit.

Všechno kolem nás volalo po tom, abychom byly tvrdé. Hromada mrtvých těl v nás vzbuzovala lítost jenom z počátku, později jsme tuto skutečnost přijímaly se zaťatými pěstmi. Nezabývaly jsme se jí blíže, nezkoumaly jsme, kolik osobních tragedií je v takové hromadě. Myslely jsme, že tuto smutnou událost musíme trpně přehlížet a dělat vše, abychom se na tu hromadu nedostaly samy.

Při tom v nás zároveň rostl soucit, a když jsme se cítily dost daleko od té strašné hromady, ozýval se v nás jakýsi vnitřní hlas, abychom pomáhaly. Byla-li tato pomoc mezi ženami veliká, byla ještě větší mezi ženami a muži.

Vzpomínám si, jak tomu bylo v srpnu 1942, kdy se ženský tábor stěhoval z Osvětimi do Birkenau. Jestliže poměry pro ženy v Osvětimi byly strašné, Birkenau působilo přímo drtivě. Žádné jídlo, žádná voda, žádné zařízení, nic.

Ležely jsme na pražícím slunci a čekaly na přidělování do bloků. Slunce pálilo tak strašně, že jsme je považovaly za pomocníka Němců. Oholené ženské hlavy žárem opuchly, byly samý puchýř, a místo očí jenom dvě čárky, které naznačovaly, kde jsou oči. Ústa byla vyschlá, hrdlo vyprahlé, ruce a nohy oteklé a plné boláků. Takto zohavené ležely některé ženy, vysílené, hladem umírající, žíznivé a choré z úpalu.

V tomto hrozném prostředí se nás napřed zmocnila beznadějnost, za kterou přišla osvobozující myšlenka: Vždyť nás od mužů odděluje pouze elektrický drát. Muži uvidí, co se s námi děje, vzbouří se, přijdou nás osvobodit a budeme bojovat společně s nimi proti Němcům. Při tom jistě přijde také pomoc z okolí. Dlouho to trvat nebude – jenom vydržet!

Tato myšlenka skoro pomohla překlenout to nejhorší, ten první úder.

Po několika dnech však jsme uviděly skutečnost: muži, většinou vysílení, otupělí a zničení, přišli do našeho tábora – pracovat.

To jsou tedy ti muži, od kterých jsme očekávaly vzpouru? To jsou ti, kteří nás měli osvobodit?

To v nás vyvolalo trpké rozčarování, vzápětí se však ozval soucit, který brzo přešel v činnost.

Děvčata, která měla na starosti prádlo, přinášela je mužům a rozdávala je bez zřetele na to komu, hlavně že to byl potřebný muž. „Organisovalo“ se jídlo a ženy se o ně dělily s muži – muži je potřebují více, musí být silnější.

Nevím, zdali si pamatujete, jak jste oba přišli v zimě roku 1942 do bloku číslo19 v našem táboře opravovat zámek u dveří. Jak jsme Vás tehdy přivítaly, jak jsme Vám ochotně daly jídlo. Tak tomu bylo všeobecně. Nezáleželo nám na určité osobě, ale na každém z vás.

Muži a ženy si pomáhaly houževnatě, nemohu tvrdit, že by muži pomáhali pouze mladým ženám a ženy toliko mladým mužům. Často zachraňoval mladý muž starší ženu svého zvěčnělého kamaráda, který ho o to prosil. Bylo v tom cosi krásného, nezištná pomoc slabšímu; často byl tím slabším, hladový muž. A takový hladový nemyslil na nic jiného než se dosyta najíst, a děvče nemyslilo na nic jiného než ho pečlivě opatrovat a pomáhat mu. A esesák při tom nesměl ani zahlédnout, že muž a žena spolu mluví! Mnoho mužů a žen děkuje za své životy jenom této nezištné pomoci.

V letech 1943 – 1944 sebevědomí některých esesáků klesalo, zatím co vzájemná pomoc mužů a žen se stupňovala. Nejen že si tajně pomáhali, ale leckterý vězeň navázal styky s esesákem nebo esesdozorkyní, aby ulehčil život celé pracovní skupině.

Častějším setkáváním, mnohdy jenom na dálku, se začaly mezi muži a ženami vyvíjet soucit, náklonnost i láska. Přitom šlo většinou o vztahy nejčistší a nejideálnější. Neznali se, jeden nevěděl nic o minulosti druhého, neměli zájmy ani předsudky, pouze příjemný pocit, že nablízku je někdo, komu na mně záleží, kdo přes dva nebo tři drátěné ploty ukáže, třebas pohybem, že na mě myslí, nebo mi napíše a tajně pošle několik milých slov.

Oč lehčeji snášeli tito mužové a tyto ženy dlouhé apely, všechno to kruté ponižování a týrání proto, že před očima trýznitelů ukrývali něco, co jim nikdo nemůže vzít – lásku. Neboť ženy i muži, kteří měli na koho myslet a kteří věřili, že někdo myslí na ně, odolávali lépe všem vnějším vlivům, byli silnější. Měli pro koho žít, začali dbát více o svůj zevnějšek, povzbuzovali se. Rasové, národnostní nebo náboženské rozdíly jim nevadily.

A bylo-li jedním z cílů správy tábora poštvat proti sobě národnosti, nedařilo se jim to. Děvče nebo muž na to nemysleli, mysleli na chvíli, kdy dostanou dopis nebo malý dárek od milého. A taková pozornost byla velikou posilou v onom přesmutném životě.

Tyto věci, které mnohý z nás prožil nebo o nich ví, popište ve své knize o Birkenau.

Vaše Magda



RASOVÁ OTÁZKA


Ničení židů, které si pojmenovali nacisté jako tak zvané „konečné řešení židovské otázky“, mělo příčiny především hospodářské. Nacisté se cestou nejmenšího odporu zmocňovali důležitých posic hospodářských i politických, které židé zaujímali. Olupováním hromadili kapitál a halasně prolhanou propagandou odváděli pozornost mas od cílů své imperialistické války.

I v okupovaných zemích soustředili se opět cestou nejmenšího odporu na ničení židů. Nalezli při tom všude vděčnou odezvu a pomocníky v řadách domácích fašistů a svých politických přisluhovačů. A ještě zřetelněji se ukázalo v koncentračních táborech, že antisemitismus je společnou řečí všech fašistů.

V místě, kde bylo soustředěno systematické ničení evropských židů, byla tak zvaná „židovská otázka“ uvnitř tábora řešena a řízena zvláště rafinovaně.

Každý by zajisté čekal, že v koncentračním táboře, jehož smyslem a úkolem bylo likvidovat židovskou otázku vyhubením židů, budou uplatňovány především zásady rasové.

Avšak nejenže tomu tak nebylo, přímo groteskně působilo, že židé, kteří byli v mužském kmenovém táboře BIId, byli úplně rovnoprávní s ostatními vězni.

A zatím co nacisté v celé Evropě přísně dbali, aby židé byli isolováni a omezováni, v Birkenau to neplatilo. V první polovici roku 1943 se několik židů dokonce stalo blokältesti, takže jim byli podřízeni i „rasově čistí“ vězňové němečtí. Židé se staly také kápy, jejichž rozkazy museli plnit i Němci. Protesty proti tomu esesmani odmítali.

Svěřování vězeňských funkcí židům bylo součástí rafinované politiky velitelství tábora. Uklidňovali tím hlavně staré vězně a u ostatních vzbuzovali dojem, že jim nehrozí nebezpečí.

V Birkenau se stalo také několik případů „arisace“ židů. Několik německých míšenců bylo poctěno výsadou nosit červený trojúhelník – označení politického vězně. Z takového bývalého míšence se stal potom přes noc zpupný a drzý přisluhovač nacistů. Změnu v jeho chování nejvíce pocítili židé.

Život v Birkenau byl plný protiv, nepochopitelných obratů a zvratů. Denně se udály vzrušující příhody, denně bylo nařízeno něco, nač se už zítra nebo za několik dnů zcela zapomnělo.

Tak se celá nacistická rasová politika jevila v Birkenau v lecčems jako tragická komedie. Na bohatou literaturu o čistotě nordické rasy odpovídali představitelé nacismu v Birkenau tím, že se esesáci velice často zapomněli a zamilovali se do židovek. Mnozí to ovšem zaplatili životem.


Samostatnou a uzavřenou skupinou byli cikáni. Hluboce opovrhovali židy, kteří byli na nejnižším stupni nacisty vytvořeného podčlověka. V tomto falešném sebevědomí a hloupé nadřazenosti posilovalo cikány lepší zacházení, kterého se jim z počátku od nacistů dostávalo. Sami jsouce vyvrženci, tupili židy, považujíce se za příbuzné s rasou nordickou. Nacistická přízeň však byla pouze dočasná. Trvala jenom potud, pokud nebyla v Birkenau soustředěna většina cikánů. Potom byli zničeni, dokonce dříve než židé.

Jinou profanací tak zvané čisté rasy byli esesáci sami. Pocházejíce zhusta ze zemí obsazených nacisty, tvořili nesourodou směsici podobnou cizinecké legii. Tito zrádci vlastních národů neuměli často ani dobře německy a jejich věrnost nacistické ideologii posuzovali nacisté podle jejich surovosti. Jejich nenávist vůči vězňům vyvrcholila v antisemitismu. To byl nejlevnější a nejúčinnější prostředek, jak se uplatnit a jak prokázat „Reichsdeutsche Gesinnung“ (říšskoněmecké smýšlení), jak nacisté nazývali kladný poměr k jejich učení a zločinům.



NEVĚSTINEC


Jednou z vrcholných „odměn“, kterou velitelství osvětimských táborů poskytovalo vedoucím vězňům, hlavně říšským Němcům, blokältestům a kápům, byla návštěva nevěstince v koncentračním táboře Osvětim I.

Návštěvníci byli pečlivě vybíráni podle svých zásluh arbeitsdienstführerem, který nejvíce hodnotil surovost a bezohlednost, s jakou tito hrdinové dovedli vynutit ze svých vyčerpaných a zmučených spoluvězňů největší výkon při práci.

Tento podnik byl otevřen před vánocemi roku 1943 v prvním poschodí bloku číslo 24 a velitel tábora vydával každý týden do něho vstupenky.

Takto vyznamenaní a poctění němečtí „nadvězňové“ byli pak večer odvedeni v doprovodu esespoddůstojníka do nevěstince a připouštěni k svým rasově nezávadným německým soukmenovkyním s černým trojúhelníkem.

Ženy pro tento veřejný dům byly vybírány z německých čistokrevných nevěstek-vězeňkyň, které se dostaly do koncentračního tábora pro prostituci.

K službě v táborovém nevěstinci se jich hlásilo dobrovolně po každé tolik, že velitel ženských táborů Hoessler, který je vybíral, musel jich hodně odmítnout.

Osvětimský nevěstinec vedla stará dračice, které říkali „puffmutter“ a která si přinesla potřebné znalosti a zkušenosti ze svého občanského života.

Velitelství tábora zahrnovalo ženy, které byly zařazeny do tohoto pracovního oddílu, nejjemnějším prádlem, voňavkami, toaletními potřebami, jídlem, pamlsky a lihovinami. Všechny tyto věci byly ukradeny příslušnicím transportů, jež byly denně posílány do plynových komor. Vězňové z Vyklizovacího oddílu Kanada museli vybírat nejlepší věci a odnášet je v kufrech do „pufu“. Kromě věcí z Kanady dostávaly tyto německé pracovnice oficiálně zvláštní přídavky stravy z eseskuchyně, které byly mnohem větší než příděly, jež byly někdy, nepravidelně, poskytovány velmi těžce pracujícím vězňům.

První patro bloku číslo 24 bylo zvlášť adaptováno a přepychově upraveno na 40 místností.

Každá prostitutka měla svůj pokojík, v kterém musela přijmout třikrát týdně šest „návštěv“; pro každou „návštěvu“ bylo vyměřeno 20 minut.

Začátek a konec každého aktu oznamovala „puffmutter“ zvonkem, který byl zaveden do všech pokojíků.





MAŠINERIE SMRTI



SMRT JAKO PROGRAM


Hromadné vraždění milionů lidí rozličných národností v nacistických koncentračních táborech, zejména v Birkenau, to nebyl následek dočasné nebo přechodné vražedné psychosy, vyvolané úspěchy či neúspěchy na bojištích – to byl záměrný, napřed promyšlený a v klidu připravovaný program.


Pro toto vraždění byly odborně vychovány celé legie nacistických mladíků v Hitlerjugendu. Když povyrostli, stali se z nich esesáci, kteří společně se svým pomocným personálem, s německými „zelenými“ vězni-zločinci a s německými „černými“ vězeňkyněmi-prostitutkami, vytvořili vzorně pracující mašinerii smrti.


Všichni esesáci nosili na výložkách a na čepicích svých stejnokrojů symbol svého poslání: umrlčí lebku se zkříženými hnáty v černém poli. Vyjadřoval jejich program, jehož vyvrcholení dosáhli v Birkenau.


Soustava a způsob tohoto sadistického ničení lidských životů byly výplodem zvrhlých mozků nacistických politiků, vědců a lékařů.


Nacistická důkladnost a nacistická surovost ohromovaly i zasvěcené. Pozorovali jsme, že i někteří esesmani, kteří přicházeli do Birkenau odjinud, byli ohromeni bestiálnostmi tohoto koncentračního tábora. Ale protože to byli nacisté a esesmani, za několik dní si zvykli a vraždili stejně jako ostatní.


O vysoce výkonné technice vraždění lidí, kterou nacisté uskutečňovali tento svůj program, svědčí nejlépe statistická tabulka, sestavená z dokumentů a výpovědí svědků v průběhu norimberského procesu. Ukazuje za celé svazky knih, že v pěti krematoriích (včetně prvého krematoria v Osvětimi I) mohli nacisté snadno vyhubit celé národy:



Číslo

krematoria

Počet měsíců,

po které

krematoria

existovala

Výkonnost

krematorií při

spalování mrtvol

za 1 měsíc

Výkonnost

za celou dobu

existence

krematorií

1

2

3

4

5

24

19

18

17

18

9 000

90 000

90 000

45 000

45 000

216 000

1 710 000

1 620 000

765 000

810 000

celkem



279 000


5 121 000




PRVNÍ POKUSY PLYNOVÁNÍ


V Osvětimi I


První hromadné plynování transportů v osvětimském koncernu začalo na jaře roku 1942 v jediném tenkrát krematoriu koncentračního tábora Osvětim I. Předtím byli plynem usmrcováni tělesně slabí vězňové, hlavně ruští zajatci, v menších skupinách.

Osvětimské krematorium bylo malé. Mělo jednu plynovou komoru pro 600 – 800 lidí a šest spalovacích pecí.

Další obětí hromadné popravy plynem byl transport 700 slovenských židů ze Žiliny v květnu 1942. Toto plynování nebylo provedeno ještě tak rafinovaně, jak se to začalo dělat o několik dní později, po Himmlerově návštěvě.

Po prvním zdařilém pokusu začali stavět čtyři veliká krematoria s plynovými komorami v Birkenau.

V červnu 1943 bylo osvětimské krematorium zrušeno a bylo v něm uskladněno několik tisíc uren s popelem zavražděných. Popel se netřídil, takže nikdo, komu urnu poslali, neměl v ní popel svého drahého. Z plynové komory krematoria udělali skladiště eseslékárny a mrtvoly z Osvětimi I spalovali v Birkenau.


První pokusy plynování v hlavním táboře Osvětimi I popisuje Rudolf Hoess ve své zpovědi, kterou napsal v dubnu 1947 ve varšavském vězení, takto:


Jednou v roce 1941, za mé nepřítomnosti, kdy jsem vyřizoval služební záležitosti, provedl můj zástupce Fritsch přípravu na popravu vězňů plynem, kyanovodíkem cyklon B, kterého se do té doby používalo v koncentračním táboře k hubení hmyzu. Zaplynování bylo provedeno v celách 11. bloku. Já sám jsem usmrcování později přihlížel s plynovou maskou. V přeplněných celách vězňové ihned po vhození krystalků plynu cyklon umírali. Krátké přidušené výkřiky – a bylo po všem.

První pokus zahubení lidí použitím plynu na moje svědomí mnoho nepůsobil. Možná proto, že jsem byl velmi vzrušen výkonem celého pokusu. Lépe si připomínám zaplynování 900 sovětských válečných zajatců. Odbylo se to krátce potom ve starém krematoriu, protože použití bloku 11 by vyžadovalo mnoho starostí a nápadných opatření.

Když se začal transport Rusů vykládat, bylo vybouráno ve stropě márnice krematoria několik děr. Rusové se musili odstrojit v předsíni a potom šli zcela klidně do márnice, neboť byli ujištěni, že jdou na odvšivování. Transport vyplnil celou márnici. Potom byly přibouchnuty dveře a děrami ve stropě se vsypal plyn. Nevím, jak dlouho trvalo jejich umírání, ale delší čas bylo slyšet jakýsi šum a hluk. Při vhození plynu několik zajatců vykřiklo „plyn“, a potom se rozlehl křik a zevnitř začal mocný nápor na dveře. Dveře tlak vydržely. Teprve po několika hodinách byly otevřeny a provětráno.

Tehdy jsem po prvé viděl takové množství zaplynovaných mrtvol. Jakkoli zle jsem si představoval smrt plynem, necítil jsem se dobře. Zmocnil se mne pocit hrůzy . . . Přesto mohu otevřeně prohlásit, že zaplynování tohoto transportu působilo na mne uspokojivě, neboť brzy bylo třeba začít s masovým usmrcováním židů a do té doby ani já, ani Eichmann jsme nedovedli najít způsob, jak je budeme hromadně popravovat. Mělo být k tomu sice použito jakéhosi plynu, ale nebylo známo, o jaký plyn jde a jak ho užívat. Těmito pokusy jsme nalezli současně plyn i způsob postupu . . .


V Birkenau


Velitelství osvětimských táborů však nečekalo, až bude stavba krematorií v Birkenau skončena, a začalo ničit lidi hromadně ihned.

Adaptovalo v Birkenau dva domky s doškovými střechami a zařídilo v nich jednoduché plynové komory; tyto domky byly asi půl kilometru na západ od desinfekční stanice.

Domky byly 6X12 metrů veliké a byly rozděleny na čtyři komory, které se uzavíraly těžkými dveřmi; stejné dveře byly také v protější stěně. V jiné stěně nahoře bylo malé zamřížované okénko.

Před domkem byla ohromná tabule s nápisem:


DESINFEKCE


Na předních dveřích komory byl nápis:


K DESINFEKCI



Na zadních:


DO KOUPELNY


Uvnitř komor byly nápisy v mnoha jazycích:


ZACHOVEJTE KLID!


NEBEZPEČNÉ ŽIVOTU!


UDRŽUJTE POŘÁDEK A ČISTOTU!



Za domkem byl hustý, přikrývkami utěsněný plot, aby skrz něj nebylo vidět.

Před domkem byly veliké baráky, 9X40 metrů, bez oken; to byly svlékárny.

Lidi sem dováželi v nákladních autech, před svlékárnou je vyklopili a obstoupili hustým řetězem esesstráží, vyzbrojených automatickými puškami, granáty a kulomety; stráže měly také cvičené psy.

Potom je vyzvali, aby se po skupinách odebrali do svlékáren, ženy s dětmi do jedné, muži do druhé. Řekli jim, že jsou v pracovním táboře a že se musejí vykoupat a desinfikovat, aby se uchránili před nákazou.

Pak jim nařídili, aby se svlékli do naha, šaty a svršky řádně uložili, cenné věci odevzdali, a slíbili jim, že všechno zase dostanou.

Potom je vehnali do komor.

Stalo-li se, že lidé hru prohlédli a zdráhali se do komor vstoupit, začali je esesmani bít holemi, biči a pažbami ručnic. Vycvičení psi je kousali a rvali jim kusy masa z nahých těl.

Jakmile se komora naplnila – a to tam na 18 čtverečních metrů napěchovali až 150 lidí, zabouchli pevně dveře, zašroubovali závory a okénkem ve stěně vsypali jed.

Pak okénko neprodyšně uzavřeli a několik minut bylo slyšet křik a sténání.

Asi za půl hodiny otevřeli zadní dveře komory.

Naskytl se hrůzný obraz: nahé ženy s dětmi, v nejhroznějších křečovitých postaveních, s rozdrásanou kůží, se zaťatými pěstmi a s údy, které si navzájem v bolesti pokousaly, stály mrtvé, neboť byly tak napěchovány, že nemohly padnout.

Zvláštní pracovní oddíl vězňů (Sonderkommando) vyházel mrtvoly z komor do hlubokých jam, které byly už nablízku připraveny.

Potom byly komory rychle vyčištěny, vybíleny a postříkány kolínskou vodou – té dovezly oběti, zvláště ženy, dostatek, takže nové oběti nevěděly nic o hrozné tragedii, která se zde právě odehrávala a očekávala i je.

Plynování, odklízení mrtvol a vyčištění komor trvalo asi hodinu, takže transport 2000 až 3000 lidí byl zničen a odklizen v několika hodinách.

Ačkoliv mrtvoly byly v jámách polity chlorem a vápnem a zaházeny zemí, začal se za několik měsíců v celém okolí šířit nesnesitelný zápach, ve všech pramenech a studních se objevovaly otravné bacily, hrozilo nebezpečí epidemií.

Proto byl počet příslušníků sonderkomanda zvětšen. Ve dne v noci vykopávali ve dvou směnách rozkládající se mrtvoly, odváželi je na vozících úzkokolejné dráhy a spalovali v blízkém okolí na hranicích.

Toto vykopávání a spalování 50 000 mrtvol trvalo téměř do prosince 1942.

Po této zkušenosti další otrávené oběti už nezakopávali, ale spalovali je na hranicích.

Takto nouzově ničili v Birkenau lidi do února 1943, dokud krematoria nebyla dostavěna; potom je začali ničit v krematoriích. Nejdříve v krematoriu číslo I, pak také v ostatních, jak byla jejich stavba dokončena.



ZDOKONALENÉ PLYNOVÁNÍ


Krematoria s plynovými komorami


Tato krematoria s plynovými komorami, tyto továrny na mrtvoly, to už nebyly staré, adoptované domky – to byly moderně zařízené budovy, pečlivě vymyšlené, plánované a konstruované esesdůstojníky.

S jejich stavbou se začalo na podzim roku 1942 a prováděly ji tisíce vězňů v pracovních stavebních oddílech, které měly své oficiální názvy: Arbeitskommando Krematorium I, II, III, IV. Esesdůstojníci dávali pro stavby pokyny kápům podle svých výkresů, zhotovovaných v obrovské stavební kanceláři ústředního tábora Osvětim I. Na technických výkresech spalovacích pecí byla uvedena firma Topf a synové Erfurt a datum vyhotovení výkresu rok 1937. Z toho je vidět, že nacisté tento zločin plánovali a do nejmenších podrobností připravovali již v době hlubokého míru, dlouho před rozpoutáním druhé světové války.

Nacismu nesmí být nikdy zapomenuto, že zneužil techniky k vědomému, záměrnému a plánovanému ničení lidí a národů, které mu stály v cestě. Postavení čtyř obrovských krematorií v Birkenau představuje vyvrcholení organisovaného násilí nacismu, aby byl zlomen každý odpor člověka toužícího po svobodě.

Krematoria číslo I a II byla veliká a měla podzemní plynové komory, krematoria číslo III a IV byla menší, nebyla tak dobře vybavená a plynové komory měla nad zemí. Krematoria číslo I a II měla po jednom nevysokém komínu, krematoria III a IV měla po dvou komínech.

Plány těchto krematorií, připojené k této knížce, jsou ze stavební kanceláře (Bauleitung) birkenauského tábora. Vynesla je odtamtud ing. arch. Věra Foltýnová, která tam byla zaměstnána. V srpnu 1944 jsme poslali tyto plány po Fabiánu Sukupovi do vlasti, neboť jsme tenkrát předpokládali, že krematoria i my budeme jako svědci německých zločinů odklizeni. Odklízet nepohodlné svědky byla totiž v celé třetí říši, zejména v koncentračních táborech, věc úplně všední.

Na první pohled dělaly budovy krematoria dojem velikých pekáren. Byly to přízemní stavby německého slohu se strmou střechou, s vikýři a se zamřížovanými okny.

Jejich nádvoří bylo obehnáno plotem z ostnatého drátu, nabitého elektrickým proudem, a bylo stále vzorně upraveno jako park. Cesty byly vysypány pískem a na pěstěných trávnících rostly květiny, které byly pečlivě ošetřovány. Podzemní plynové komory, které vyčnívaly jenom asi 50 centimetrů nad rovinu nádvoří, byly upraveny terasovitě a byly zarostlé trávníkem.

Kdo přišel ke krematoriu po prvé, nemohl mít ani tušení, kde opravdu je a k čemu tato budova průmyslového charakteru slouží.

Krematoria číslo I a II byla u samého tábora a bylo je vidět se všech stran, krematoria číslo III a IV byla skryta v malém lesíku a vysoké borovice a břízy zakrývaly tragedie statisíců a milionů. Toto místo se jmenovalo Březinky; odtud také německý název celého tábora: Birkenau.

Kolem krematorií byly dlouhé a vysoké hranice palivového dříví, přivezeného drahou. Sloužilo ke spalování mrtvol hlavně v jámách.

V krematoriích číslo I a II byly dvě podzemní komory. První, větší, byla svlékárnou a někdy také skladištěm mrtvol, druhá byla plynovou komorou.

Svlékárna byla vybílená, uprostřed byly čtyřhranné betonové pilíře, asi čtyři metry od sebe vzdálené. Kolem zdí a kolem pilířů byly lavice, nad nimi věšáky s čísly. Podél celé jedné stěny byly vodovodní roury s výpusťovými kohouty.

Ve svlékárně byly tabulky s nápisy v několika jazycích:


ZACHOVEJTE KLID!


UDRŽUJTE POŘÁDEK A ČISTOTU!



A šipky ukazující na dveře s nápisy:


DESINFEKCE!


KOUPELNA!



Plynová komora byla o něco kratší než svlékárna a vypadala jako společná koupelna. V jejím stropě byly sprchy, kterými však voda nikdy netekla. Po stranách byly vodovodní kohouty. Mezi betonovými pilíři byly dva železné pilíře, 30X30 centimetrů, obalené hustým pletivovým drátem. Tyto pilíře ústili betonovým stropem do travnatého porostu na nádvoří, kde byly zakončeny neprodyšnými poklopy, jimiž esesmani vsypávali cyklon. Úkolem pletivového drátěného obalu bylo, aby nikdo nemohl cyklonové krystalky zneškodnit. Tyto pilíře v našem plánku zakresleny nejsou, protože je velitelství tábora dalo do komor až později.

Každá plynová komora krematorií číslo I a II pojala až 2000 lidí najednou.

Před vchodem do plynové komory byly dvoukřídlové dveře, za nimi výtah, kterým se dopravovaly mrtvoly do spaloven.

Spalovny byly v přízemí krematoria; měly 15 třístupňových pecí. Spodním stupněm se vháněl elektrickými ventilátory vzduch, ve středním stupni bylo vlastní topeniště pro palivo a v nejvyšším stupni byly silné šamotové rošty, na které se kladly dvě až tři mrtvoly, přivážené vozíky od výtahu. Pece měly silné litinové dveře, které se otevíraly přes kladku.

V přízemí byla také pitevna, kde lékaři-vězňové ze sonderkomanda konali rozličné pokusy a pitvy za dozoru eseslékařů.

Vedle pitevny byla popravčí síň. Její hladká betonová podlaha měla spád ke kanálu, který byl uprostřed a do kterého odtékala krev popravených. Zadní stěna popravčí síně byla černá. V popravčí síni byly také dveře, na první pohled neviditelné, které vedly do výtahu, jenž odvážel těla popravených do spalovny.

Dále zde byla strojovna, elektromotory, ventilátory, pec pro spalování smetí a hadrů, umývárny, místnosti dozorčích esesorgánů, místnost pro tavení zlata ze zubů mrtvých, záchody a tak dále.

Do podzemí se vcházelo z nádvoří po schodech. Pro snadnější dopravu starých, nemocných, polomrtvých a mrtvých byla betonová skluzavka; v jejím korytě klouzala těla obětí přímo před plynovou komoru.

Krematoria číslo III a IV byla menší. Každé mělo tři nadzemí plynové komory, do kterých se vešlo najednou přes 2000 lidí, a osm pecí.

V obou těchto krematoriích se však pracovalo více než v krematoriích číslo I a II.

Všechna čtyři krematoria měla tedy celkem osm plynových komor, které pojaly najednou až 8000 lidí; pecí měla dohromady 46 a každá pec spálila nejméně tři oběti za 20 minut.

Pálilo se tolik, že plameny šlehaly několik metrů nad komín a komíny žárem praskaly; proto musely být často opravovány a stahovány železnými obručemi.

Když pece nestačily, a to bývalo často, spalovalo se v tisících na hranicích. Mrtvoly otrávených obětí se vyhodily z plynových komor na nádvoří, komory se vyčistily a plynovalo se znovu, zatím co mrtvoly byly odnášeny z nádvoří na hranice.


Z vlaků rovnou do plynových komor


Lidé, kteří byli určeni k tomu, aby byli v Birkenau zničeni, byli přiváženi v transportech z celé Evropy, okupované Němci.

Zpravidla už několik dní před příjezdem takového transportu se trousily pověsti, že se čeká transport francouzský, holandský, český nebo jiný, a tyto pověsti se také brzo splnily.

Příkazy k ničení dával berlínský Hlavní úřad říšské bezpečnosti (RSHA), který podléhal přímo Himmlerovi. Hlavními vedoucími tohoto úřadu byli Eichmann, Kaltenbruner, Pohl.

Každý transport byl před svým příjezdem hlášen veliteli sonderkomanda, který dal včas rozkaz k zatopení v pecích a ke všem ostatním přípravám.


Do června 1944 přijížděly tyto vlaky do Osvětimi I, na zvláštní rampu, kde nešťastníky třídili. Toto třídění vězňové z tábora ani z jeho okolí neviděli.

Jakmile vlak s 50 až 80 dobytčími vagony přijel k rampě, byl obklopen hustým řetězem esesstráží se psy, vězňové z Vyklizovacího oddílu Kanada otevřeli vagony a zmatení lidé byli s křikem vyháněni z vlaku.

Úkolem oddílu Kanada na nádraží bylo především, aby byla rychle vyložena zavazadla vězňů a aby jim bylo odebráno všechno kromě příručních kabelek. Přijíždějícím řekli, že jim zavazadla budou doručena v táboře. Tomu, kdo se vzpíral zavazadlo vydat, vzali je násilím.

Oddílu Kanada bylo pod trestem smrti zastřelením zakázáno promluvit s oběťmi. Na plnění tohoto rozkazu dávaly pozor esesstráže.

Často se stalo, že mezi příchozími byli příbuzní vězňů z oddílu Kanada, na příklad matka vězně, který pracoval v oddílu; syn však byl bezmocný a musel pomáhat na tomto pohřbu vlastní matky za živa.

Stávalo se také, zvláště u polských transportů, že přijíždějící věděli, co je čeká, a ptali se:

„Jdeme do pece?“ „Jdeme do komína?“

Když muži vystoupili z vagonů, byli odloučeni od žen a dětí a eseslékař a esesdůstojník je třídili. Prohlédli si povrchně každého a potom ukázali palcem napravo nebo nalevo – na život nebo na smrt.

Děti šli na smrt a ženy, které se od svých dětí nechtěly odloučit, šly na smrt i s dětmi. Z ostatních žen vybrali pro tábor mladé a zdravé od 16 do 30 let, ostatní poslali do plynových komor.

Mužů, kteří byli vybráni jako práce schopní, bývalo 15 až 20 procent.

Lidé určení do plynových komor byli naloženi na připravená nákladní auta; než odjeli do Birkenau, bylo jim řečeno, že jedou do pracovních táborů.

Ti, kteří byli vybráni do práce, měli jít do táborů pěšky. Před odchodem byli vyzváni ti z nich, kteří si netroufají dojít pěšky, aby také nasedli na auta, a to znamenalo – smrt v plynu.

Nikdy nezapomeneme na dlouhé řady rychle jedoucích nákladních aut přeplněných lidmi. Ani slovem, ani náznakem jsme jim nemohli prozradit, co je čeká, a bylo to pro ně vlastně lépe.

Jedním z největších znesvěcení všeho lidského bylo, že při každém třídění transportů, jakož i při jízdě do krematoria účinkovalo sanitní auto s červeným křížem. Auto stálo na rampě a jeho účelem bylo předstírat humanitní a sanitní službu Červeného kříže. Odjíždělo vždycky za posledním nákladem obětí a uzavíralo tento pohřební průvod. Nevezlo léky ani nemocné, nýbrž plechovky s krystalky smrtícího plynu cyklon B pro plynové komory.

Často jsme byli svědky hrůzných výjevů.

Tak se jednou stalo, že hladový starý vězeň volal na auto s novými oběťmi:

„Hoďte mi kus chleba, stejně jedete na smrt!“

Esesman, který stál nablízku, zapsal si jeho číslo a velitel tábora potrestal nejen tohoto vězně, ale celý jeho pracovní oddíl: poslal je všechny do plynu.

Jindy vyskočil asi patnáctiletý hoch z jedoucího auta a utíkal pryč; esesmani ho však brzy našli, ztýrali a odvedli do krematoria.

V srpnu 1943 naložili na auto asi třináctiletého hocha a odváželi ho do krematoria. Hoch několikrát seskočil s křikem, že nepojede, že chce a že umí pracovat. Esesmani nechtěli vzbudit podezření u ostatních nešťastníků a dali ho proto do vozu s červeným křížem. Ale hoch, který tušil, oč jde, rozbil okno auta a tak prosil a křičel na velitele tábora Schwarzhubra, že ho vzal nakonec do tábora, kde hoch byl až do evakuace poslíčkem u strážnice. Byl to Polák a jmenoval se Karol.


V červnu 1944 dostavěli vlečku z osvětimského nádraží do Birkenau.

V táboře procházela hlavním vchodem a vedla mezi úseky BI a BII až před krematoria číslo I a II.

Tato vlečka byla stavěna ve dne v noci největším pracovním tempem, jaké jsme v Birkenau zažili. Při tom bylo mnoho a mnoho lidí vysíleno prací a ubito kápy; tím uzráli do plynu.

Vlečka končila rampou se čtyřmi kolejemi, takže několik vlaků mohlo najednou vykládat své oběti, a na této nové rampě se třídilo veřejně, takže všichni vězňové z ženských i mužských táborů mohli všechno vidět.

Tehdy bylo také v Birkenau zahájeno největší pracovní vypětí dovozem maďarských transportů. Celá řada vlaků stála od jeho krematorií až do Osvětimi a za 24 hodin bylo vyloženo, roztříděno a otráveno 14 transportů, které měly asi 20 000 lidí.

To se dělo za strašlivých okolností.

Ve velikém vedru, jaké tenkrát bylo, lidé umírali žízní, neboť byli nacpáni po 80 ve vagonu, cestovali nejméně čtyři dny bez vody a bez jídla, a mnozí zešíleli.

Všude na silnicích, po kterých tyto transporty šly k desinfekční stanici a do krematorií, byly stopy, které svědčily o tom, že mnozí pochopili cíl své poslední cesty. Odhazovali součástky oděvů, malá příruční zavazadla, cenné věci, trhali bankovky, leckde jsme viděli i odhozené protézy.

Ani esesdůstojníci a eseslékaři nemohli tehdy dobře zvládnout svůj úkol. Ačkoliv byli otrlí, opíjeli se, aby otupili své svědomí; ale i tak se museli několikrát denně střídat. Tohoto střídání se účastnili velitelé všech osvětimských táborů.

To všechno a ještě mnoho jiných věcí jsme prožívali denně. V noci jsme slyšeli příjezdy vlaků, odjíždění automobilů, křik a nářek.

Často jsme viděli elegantně oblečené ženy přímo z Paříže nebo z Budapešti a za několik hodin jsme je viděli znovu, jak jdou z lázně, proměněné v otroky nacistického režimu: ostříhané dohola, oblečené v hadry a v cáry a místo bot dřevěné pantofle.

Nováčci, když pochodovali okolo táborů, snažili se zeptat se starších vězňů:

„Kde jsme?“

A mnozí, když zaslechli „Auschwitz“, už věděli, co je čeká . . .


Když lidé přijeli automobily nebo přišli pěšky ke krematoriím, rozdělili je do dvou skupin, muže zvlášť a ženy s dětmi zvlášť, a každou skupinu zavedli do jiného krematoria.

V krematoriu je nejdříve zavedli do „šatny smrti“. Tam je vyzvali, aby se svlékli, svůj oděv řádně složili, boty svázali a dobře si zapamatovali číslo věšáku, aby všechno po koupeli a po desinfekci zase snadno našli.

Pak jim nařídili, aby vstoupili do koupelny, to jest do plynové komory. Potom dveře těsně uzavřeli, a místo aby spustili vodu, vsypali svrchu do železných pilířů cyklonové krystalky.

Umírání trvalo kratší nebo delší dobu, podle toho, kolik lidí bylo v komoře a jak velká byla dávka plynu. Někdy trvalo 20, ponejvíce 30 minut; stávalo se však, že se oběti pro nedostatek plynu trápily i několik hodin.

A esesmani, kteří obsluhovali krematoria a dostávali značnou dávku alkoholu na posilnění, se malými zasklenými okénky dívali, jak lidé umírají . . .

Nešťastníci si někdy uvědomovali, že se připravuje něco hrozného, neboť úměrně s vysvlékáním a s vháněním do plynových komor padala maska slušnosti a zdvořilosti esesmanů, kteří z počátku se přetvařovali a s lidmi dost dobře zacházeli.

Jakmile však viděli, že nahé oběti jsou bezmocné, ukázali se v celé své bestialitě. Bili je, tupili a hanobili. Zvláště poslední malé skupiny, které se těžko mohly do napěchované komory vtěsnat, bezohledně týrali.

Velitel krematoria Moll byl ve svých prostředcích zvlášť nevybíravý: vháněl lidi do komor střelbou z pistole.

Když okénkem zjistili, že oběti jsou mrtvé, zapjali vzdušné vysavače a ty vyhnaly otrávený vzduch z komor.

Potom komoru otevřeli.

Skýtala otřásající obraz: mrtvá těla trčela napěchovaná v zoufalých postojích, s namodralými skvrnami na prsou, mnozí byli rozdrásáni a zakrváceni.

Stalo se, že v komoře našli mrtvou matku s dítětem, které bylo tak pevně přitisknuto k jejímu prsu, že se nenadýchalo plynu a ještě žilo. Zastřelili je tedy a hodili k ostatním mrtvolám.

Měl-li transport méně než 100 lidí, takže by se plynování nevyplatilo, byli jeho svlečení příslušníci postříleni v popravčí síni po skupinách. Střelecký virtuos Moll stavěl lidi do pětic a snažil se střílet je jednou kulkou, „aby šetřil i střelivem“.

Mrtvoly byly z plynových komor vytahovány a nakládány do výtahu, který je zavezl na zvláštních vozících s plechovými koryty, přizpůsobenými pecím, do spaloven.

Z komínů se valil ve dne hustý černý kouř, jehož odporný zápach se šířil po celém okolí, a v noci z nich plápolal několik metrů vysoký plamen, který bylo vidět z veliké dálky.

Jaký mohl být život vězňů, kteří zde žili a stále viděli tento dým a tyto plameny?

Tyto plameny byly vlastní příčinou obecné sklíčenosti a beznaděje vězňů, což ostatní okolnosti ještě zvyšovaly.

Esesmani i vedoucí vězňové jim také často komínem vyhrožovali.

Když nebyly transporty, sonderkomando opravovalo a čistilo pece a plynové komory, upravovalo terén a odstraňovalo popel.

Zbytky spálených lidských kostí byly roztloukány a lidským popelem byly vyrovnávány jámy v okolí krematorií.

Později vozili popel do Visly.


Vyklizovací oddíl „Kanada“


Kanada, to byla přezdívka pro Vyklizovací oddíl (Aufräumungskommando).

Byli to vězňové v pruhovaných vězeňských šatech, kteří na nádraží třídili a nakládali na auta všechno, co přivezli lidé, kteří si přišli do Birkenau pro smrt.

V tomto oddílu pracovali jenom židé, muži i ženy, jeho vedoucími byli také vězňové – říšští Němci a říšské Němky.

Vyklizovací oddíl Kanada byl sestaven v létě roku 1942 v Osvětimi I. Jeho denní směna měla 100, noční 50 vězňů; kromě toho přicházelo do Osvětimi I 100 žen na denní a 100 žen na noční směnu z Birkenau. Tak tomu bylo až do konce roku 1942.

V lednu 1943 byli muži z Kanady přestěhováni do Birkenau, do bloku číslo 16 v táboře BIb, a oddíl byl zvětšen, protože transportů přijíždělo stále více. Jeho denní směna měla 400 mužů a 200 žen, noční směna 150 mužů a 200 žen. Do práce se chodilo i tentokrát do Osvětimi I.

V létě 1944 bylo skladiště věcí, které nováčci přivezli, přeloženo z Osvětimi I do Birkenau, do tábora BIIg, kterému se říkalo Effektenlager (skladiště svršků), kde byla umístěna také celá Kanada, mužové i ženy.

V Osvětimi I pracovala Kanada v malém táboře, obehnaném ostnatým drátem, s jedním blokem zděným a s pěti bloky dřevěnými. Kromě toho zde byla menší budova: desinfekční stanice pro odhmyzování svršků. Kolem drátěného plotu stály vysoké dřevěné budky s esesstrážemi s kulomety.

Balíky, které si noví vězňové přivezli, se házely bez ladu a skladu do těchto bloků, a když byly bloky přeplněné, házely se na nové prostranství.

Ačkoliv vězně z Kanady nutili k práci bitím a jinými tresty, Kanaďané ji sabotovali, takže udělali málo. Balíky i roztříděné předměty, na příklad pokrývky, prádlo, peřiny, boty, léky a jiné potřebné věci pro Německo důležité, ležely celé týdny na dešti, zapařily se a staly se zcela nepotřebnými.

Na první pohled dělaly všechny tyto věci dojem velikého výročního trhu.

Některým esesákům nezáleželo na věcných hodnotách předmětů dovážených transporty.

Vězni z Vyklizovacího oddílu Kanada, který v létě roku 1944 poukázal na obrovské škody, vznikající neodborným uložením předmětů, odpověděl dozorčí esesák:

„Na tom nezáleží, hlavní je, že zničíme všechny židy.“

V pátém roce války, kdy národy v celé Evropě trpěly nedostatkem a podvýživou, třídily se v Birkenau celé vagony potravin, oděvů, prádla a léků. Zčásti si tyto věci rozebrali vězňové z Kanady, zčásti je zničilo neopatrné zacházení a počasí, část byla posílána do říše.

Zvláštní skupina vězňů z Kanady párala šaty, roztrhávala boty, prohlížela rozličná mazadla, tuby past a krémů, aby v nich objevila cenné předměty, jako zlato, brilianty, cizí valuty a podobné, které tam bývaly ukryté.

Někteří při tom úmyslně ničili všechno, co jim přišlo do rukou, trhali dolary a jiné bankovky, rozbíjeli hodinky a ostatní věci.

Dozor nad prací Kanady vykonávali esesmani, kteří se opíjeli lihovinami, které se nováčci přivezli a které jim odebrali. Několikrát se stalo, že esesmani sami byli potrestáni táborovým gestapem a odstraněni, protože kradli cenné věci, které u nich byly potom při domovních prohlídkách nalezeny.

Při odchodu z této práce byli Kanaďané pečlivě prohlíženi, často také vysvlečeni do naha a před vstupem do tábora znovu kontrolováni. Nic však nepomohlo, vždycky se našly cesty, jak věci propašovat. A pašovalo se všechno, hlavně léky.

Nezasvěcení o původu těchto předmětů někdy nevěděli.

Esesdůstojník, který přijímal vlak s takto roztříděnými věcmi pro Berlín, na svůj dotaz, odkud jsou, dostal odpověď:

„To všechno vyrobili vězňové, kteří zde pracují v dílnách.“

Kanada byla pramenem, v kterém se získávaly prostředky pro snesitelnější život v táboře.

Pro přípravu útěků jsme dostávali z Kanady peníze, šatstvo, prádlo, kompasy, dalekohledy, paruky i české legitimace, které si přivezli nováčci. Také fotografické přístroje jsme dostali z Kanady do tábora a příslušníci tajné organisace pořídili několik snímků při výběru lidí do plynu, které jsme potom poslali do zahraničí prostřednictvím partyzánů.

Mnohým vězňům se však práce v Kanadě stala osudnou. Byli-li chyceni, když pronášeli zakázané předměty, hlavně cenné věci, byli krutě potrestáni, i smrtí.

Ale Kanaďané měli také špatné vlastnosti. Mnozí se chovali hrubě a starali se pouze o sebe. Zlato a bohatství na ně působilo i ve stínu smrti. Snad si myslili, že si za ně koupí svobodu a život.

Z našich krajanů byli v tomto oddílu dva Slováci, kteří se nechovali dobře.

Do bloku, v kterém Kanaďané v táboře bydleli, mohl každý. Vypadalo to v něm jako na bazaru: hedvábné prádlo, kolínská voda, drahé mýdlo, kožišiny, boty, zapalovače, nože, dámské kabelky a mnoho, mnoho jiného. Ani prohlídky esesmanů nezabránily mistrům pašeráckého umění, aby věci do tábora nedopravili.

Snad jenom v Birkenau se mohlo stát, že kápo z Kanady podplatil celou esesstráž u brány tábora – a strážní esesmani leckdy přísnou a pečlivou prohlídku jenom předstírali.

Kápo z Kanady byl typický táborový „bohatýr“, který rozdával plnýma rukama. Podplácel každého a tak se zajišťoval pro pozdější časy, ale nezajistil se. Neboť téměř všichni kápové z Kanady byli při něčem přistiženi a zastřeleni.


Reinhardtova akce


Obžaloba proti 40 osvětimským válečným zločincům, kteří byli souzeni v prosinci 1947 nejvyšším národním tribunálem v Krakově, praví:


Ničení židů, které bylo provedeno s neslýchaným barbarstvím a v ohromném rozsahu, spojili nacisté ještě s dodatečnými výhodami pro sebe. Cynicky uloupili majetek obrovských hodnot, který náležel obětem, jež určili k zničení.

Lstivost a prohnanost nacistických katů dosáhla toho, že odsouzenci brali s sebou do Osvětimi ze všech evropských zemí nevyslovitelné hodnoty v briliantech, ve valutách, v cennostech, v kožiších, v lécích, v náčiní a tak dále. Zvláště židé z Belgie, z Holandska, z Čech a z Řecka, lidé neobyčejně bohatí, dali se oklamat nadějí, že se usídlí v nových územích, a přinesli s sebou hodnoty mnoha milionů, které ztratili ve chvíli, kdy opouštěli vagony.

Jakmile nahnali tyto vězně do „lázně“, aby se svlékli, zvláštní pracovní oddíl vězňů, přísně hlídaný esesáky, se staral o shromáždění a odvezení všeho majetku těchto nešťastných obětí do zvláštních skladišť, nazývaných Kanada. Zde se tento tak hnusně uloupený majetek rovnal a třídil, při čemž nejdůležitější činnost záležela v tom, že se s největší bezohledností prohledávaly tajné úkryty šatů a bot, v nichž byly zašity nebo jinak uschovány peníze a šperky.

V souhlase s duchem hitlerovské morálky se celá tato manipulace v úřední korespondenci kryla heslem Reinhardt Aktion (Reinhardtova akce). Nejen přátelé, nýbrž nepřátelé Německa, kteří v zahraničí přišli do styku s tímto označením, zajisté netušili, jak hanebný postup kryje toto slovo a jakým způsobem se německý národ ve válce obohacuje.

Jaké rozměry měla tato akce a jak ohromné výhody z toho měla nejen říše, nýbrž i nacistická společnost, dosvědčuje nejlépe výpověď vrchního velitele osvětimských táborů Rudolfa Hoesse v jeho procesu:

Touto akcí byly zachyceny nepopsatelné a neocenitelné hodnoty stamilionů.

Byly tam předměty úžasných hodnot; báječné drahokamy, hodinky posázené brilianty, prsteny, náušnice a náhrdelníky. Přišly nesčetné spousty zahraničních valut všech zemí. Někdy se našly statisíce u jedné osoby. Tisícidolarové bankovky nebyly zvláštností.

Zvláštní pracovní oddíl se zabýval těmito drahocennými věcmi, které byly tříděny odborníky. Totéž se dělalo s penězi. Potom se peníze a cenné věci daly do kufru a poslaly s transportem zboží říšské bance do Berlína. Zvláštní bankovní oddělení se zabývalo výhradně těmito zásilkami. Cenné věci a devisy se prodaly do Švýcarska.

Po vyložení transportu zůstal všechen majetek příchozích na nádražní rampě. Po jejich odvezení snesl zvláštní pracovní oddíl věci a šatstvo do zvláštního třídicího prostoru (Kanada) a tam se soustředily také šaty z krematoria.

Už v roce 1942 nemohla Kanada stačit na tuto práci. Byli jí proto dodatečně přiděleny kůlny a baráky. Pracovalo se ve dne v noci. Často se expedovalo i 20 vagonů denně a ani to nestačilo.

V roce 1942 se přikročilo v Birkenau k stavbě nových skladišť Kanady v západní části úseku BII. Sotva bylo 30 baráků dokončeno, už byly přeplněny. Celé kopce neroztříděných zavazadel se nakupily mezi baráky. Teprve delší přerušení mezi transporty umožnilo zvládnout situaci. Šatstvo a boty musely být prohlédnuty, aby se zjistilo, není-li v nich něco ukryto. Někdy se našly v plombovaných zubech drahokamy vzácných hodnot. Tisíce obyčejných hodinek byly poslány do Sachsenhausenu, kde je sta vězňů ve zvláštních dílnách opravovalo a třídilo. Většina těchto hodinek byla potom poslána vojákům na frontu a esesákům. Zlato ze zubů zabitých se slévalo a měsíčně posílalo hlavnímu zdravotnímu ústavu.


Tak vypadala Reinhardtova akce, popsaná zvlášť směrodatnou osobou, Rudolfem Hoessem, vrchním velitelem osvětimských táborů.

Svědci nemohou tento popis o mnoho doplnit. Zjišťují, že v pracovních oddílech Kanady pracovalo v různých dobách 900 až 1000 vězňů. Z 35 skladišť, naplněných uloupenými věcmi, spálili nacisté během evakuace 29, po odchodu nacistů jich zbylo 6.

Našlo se v nich asi 800 000 ženských šatů, 350 000 mužských obleků, 44 000 párů obuvi, 14 000 koberců a jiné věci.

Ze zbytku táborových dokumentů je zřejmé, že za půl druhého měsíce (od 1. prosince 1944 do 15. ledna 1945) bylo dovezeno do Německa 92 022 obleků a dětského prádla, 192 652 ženských šatů, 222 269 mužských obleků a prádla.

Mrtvolám žen se stříhaly vlasy. Podle výpovědi svědků se poslalo asi 60 000 kilogramů tohoto „zboží“ do Německa. Po útěku nacistů se ve skladišti našlo asi 700 kilogramů ženských vlasů.

Váhu vyvezeného zubotechnického zlata odhaduje odborník asi na 6000 kg.

Není divu, jestliže v této záplavě majetku a zejména v ovzduší esesácké morálky mnoho z těchto pokladů zmizelo do nepovolaných rukou.

Přes drakonické tresty a často opakované výzvy v rozkazech esesmanům, aby byli poctiví, čerpali dostatečně z těchto pokladů ti, kteří s nimi přišli do styku. Stěžoval si na to také Rudolf Hoess při svém výslechu ve Varšavě. Tvrdil, že předměty ohromné ceny ukradli esesáci a vězňové-funkcionáři. Mnoho z těchto pokladů zůstalo po osvobození zakopáno na území tábora. Stát, který organisuje vraždu a loupež, může těžko poučovat o jiné morálce své úředníky a vykonavatele.

Zajímavé bude zjištění, jakým cílům sloužily tyto miliardové hodnoty, uloupené zavražděným obětem, a kdo těžil z těchto předmětů, nesoucích pečeť zločinu. Je nepochybné, že podstatné části tohoto bohatství, které zbylo po zavražděných, bylo použito bezohlednou vládou třetí říše k vedení války. Cizí valuty, zlato, cennosti a šperky, které, jak bylo uvedeno, prošly tresory říšské banky a potom byly poslány do Švýcarska, sloužily přirozeně tomuto cíli.

Ale také všechny ty vrstvy německé buržoasie, které se po válce snažily oddělit se stůj co stůj od bývalého nacistického režimu a zbavit se tak odpovědnosti za válečné zločiny, měly ve své nenasytné chamtivosti veliký zájem o tyto předměty, které zbyly z „řešení židovské otázky“. V souhlasu s Hoessovými vysvětleními, jakož i s nalezenými úředními doklady a svědeckými výpověďmi se ukazuje, že pozůstalé šatstvo, ložní prádlo a použitelné předměty byly zasílány organisaci NSV (Nationalsozialistische Volkswohlfahrt= Nacionálně socialistická sociální péče) nebo starostům rozličných měst pro osobní potřebu měšťáckého obyvatelstva, které těchto předmětů používalo, ačkoliv dobře vědělo o jejich neblahém původu.

Kromě toho se našly dopisy, ve kterých představené úřady vytýkají táborové správě, že expeduje obleky poškozené střelami a s krvavými skvrnami, což je nepřípustné. Zřejmě se považovalo za dostačující, když předměty, pocházející ze zločinů, nebyly zakrvácené.

Šatstvo, kterého nebylo možno už použít, bylo posláno textilním továrnám, aby je zpracovaly. Obuv byla rozebrána, a čeho nebylo lze použít, bylo také zpracováno. Vlasy z mrtvol žen se posílaly jedné bavorské firmě, aby z nich dělala plsť na boty a na bačkory nebo matrace.

Tak plánovitě a důkladně promysleli vládci třetí říše problém, aby se nic neztratilo z toho, co patřilo živým nebo zabitým a co mělo byť nejmenší cenu a mohlo přispět k zvýšení hospodářského potenciálu nacionálně socialistické vlasti, která hledala „životní prostor pro vyšší germánskou rasu“.


Zvláštní oddíl“


Zvláštní oddíl (Sonderkommando) byla skupina vězňů, kteří byli zařazením do tohoto oddílu vlastně odsouzeni k smrti, protože ze sonderkomanda nesměl nikdo vystoupit a musel v něm pracovat tak dlouho, až buď zemřel nebo byl ubit. Před smrtí však musel ještě dělat nejhroznější práci, jakou lze vymyslit: musel vykonávat přípravy pro hromadné vraždy nevinných lidí, dětí i žen.

Často se stávalo, že musel připravit i vraždu vlastních rodičů, ženy, bratří nebo sester a potom je spálit.

Vězně do sonderkomanda vybíral sám velitel birkenauského tábora Schwarzhuber.

Sonderkomando pomáhalo esesmanům při svlékání lidí před jejich vstupem do plynových komor, dopravovalo jejich mrtvoly do pecí krematoria nebo je skládalo a pálilo na hranicích a odklizovalo jejich popel. Kromě toho čistilo plynové komory, skládalo šaty, prádlo, boty a ostatní věci po mrtvých.

Z počátku byli členy sonderkomanda jenom židé, později také Rusové, v posledním sonderkomandu bylo pět polských politických vězňů, kterým byl rozsudek smrti proměněn v práci v tomto oddílu.

Mrtvolám byly vytrhávány zlaté zuby; to dělali vězňové-lékaři, kteří byli také v sonderkomandu. Esesmani prohlédli ústa každé mrtvoly před spálením a za každý zapomenutý zlatý zub byl vězeň-lékař potrestán pětadvaceti ranami býkovcem. Zuby se házely otvory do uzamčených beden, potom se čistily a tavily klempířskou benzinovou lampou do šamotových krychlí po půl kilogramu. Tuto práci dělali zubní technikové Katz a Feldmann, kteří byli zavřeni ve zvlášť střežené místnosti.

Na podzim roku 1944 nám říkal František Feldmann z Trenčianských Teplic, vězeň číslo 36 661, že do té doby vytavili 2000 kilogramů zlata. Každé úterý přijížděl autem vyšší esesdůstojník, který tavení kontroloval a zlato odvážel.

Sonderkomando bylo podle rozkazu Berlína od ostatních vězňů stále přísně odděleno a vězňům byl zakázán jakýkoliv styk s příslušníky tohoto oddílu. Nemocní členové sonderkomanda měli vlastního lékaře a byli ošetřováni ve svém bloku.

Sonderkomando bydlelo v táboře BIb v blocích číslo 22 a číslo 23, později v bloku číslo2; v mužském kmenovém táboře BIId v bloku číslo 13, potom v blocích číslo 9 a číslo 11. Nakonec bydleli přímo v podkroví krematorií.

Práce v sonderkomandu měla zhoubný vliv na duševní stav jeho členů. Otupěli, stali se bezcitnými a jejich výraz se tak změnil, že se jedna tvář podobala v surovém vzezření druhé.

Sonderkomando mělo dost jídla, cigaret a všeho ostatního, neboť transporty těch, kteří byli otráveni v plynových komorách, zanechávaly bohaté dědictví. Esesmani nenamítali nic proti tomu, když si sonderkomando opatřovalo i lihoviny. Sonderkomando mělo až 800 mužů, počet jeho příslušníků se řídil počtem očekávaných transportů.

Když byli do sonderkomanda zařazeni nováčkové a když poznali, jaká práce je čeká, zpravidla se duševně zhroutili a odmítali pracovat. Vrhali se dobrovolně do plynových komor nebo chtěli úmyslně projít esesstráže a dali se jimi střílet a tak se snažili ujít hroznému osudu.

Velitel všech krematorií esesák Moll je sázel živé do ohně. Vězně, který se pokoušel o sebevraždu, vstrčil na půl do pece a druhou polovinu jeho těla nechal vyčnívat; přivřel dveře a vyhrožoval ostatním, že nebudou-li dělat, co od nich žádá, udělá to s nimi také tak. Jindy polil šaty takového vězně benzinem, zapálil a honil ho s bičem po nádvoří krematoria, až nešťastník skončil na ostnatých drátech nabitých elektřinou.

Když měl dobrou náladu, to bylo obyčejně, když byl zpitý rozkoší z vražd, střílel Moll na zapálený konec cigarety, kterou vězeň musel držet v ústech. Tento střelec-kouzelník trefil s pomocí zrcátka i dozadu.

Moll byl také nejlepším a nejnadanějším popravčím mistrem a bylo mu jedno, střílí-li židy, Poláky, Rusy nebo i Němce.

Často se v popravčí síni krematoria vykonávaly rozsudky smrti nad vlastními lidmi, nad esesmany, nad vojáky z fronty, nad soukromými zaměstnanci. Tyto popravy měl na starosti také Moll.

Některé popravy se vykonávaly také v pitevně otravnými injekcemi.


Po prvé bylo sonderkomando vybráno ze slovenských židů, kteří měli nejhorší práci: museli vykopávat hromadné pohřebiště hnijících mrtvol z prvních, primitivních plynových komor a spalovat je. Z této zoufalé situace se chtěli zachránit útěkem. Jejich přípravy však byly prozrazeny.


Dne 10. ledna 1943 museli opustit Birkenau pod záminkou, že jedou na transport, a když přišli do Osvětimi I, byli postříleni a spáleni. Nemocní příslušníci sonderkomanda, kteří tenkrát do Osvětimi nemohli pěšky, a personál z bloku sonderkomanda byli postříleni raportführerem Palitschem v Birkenau na nádvoří bloku číslo 2 v táboře BIb.


Krátce po obsazení Itálie Německem v létě 1943 přivezli do Birkenau transport 2000 internovaných židů, amerických státních příslušníků. Bylo jim řečeno, že budou přestěhováni do Švýcarska a tam vyměněni za německé vězně, zatím však byli posláni do plynových komor.

Tehdy měl dozorčí službu v krematoriu, v kterém byly plynovány ženy, pověstný zběsilý raportführer Schillinger. Když rozkázal jedné herečce, aby svlékla také podprsenku, herečka prudce strhla šat, hodila jej Schillingrovi do tváře, vytrhla mu pistoli a střelila ho do břicha. Při tom zranila také esesmana Emericha. Nastal zmatek, někteří esesmani odhodili zbraně a utekli.

Vězňové sonderkomanda uposlechli rozkazů a výzev esesdůstojníků, chopili se odhozených zbraní a zahnali oběti zpátky do plynové komory. Za tento čin byli odměněni zlepšeným přídělem potravin.

V květnu roku 1944 bylo odesláno 150 členů sonderkomanda do Lublina. Velitel birkenauského tábora Schwarzhuber prohlásil, že jedou na práci, v Lublině však je postříleli, jak jsme se později dověděli od lublinských vězňů, kteří přijeli do Birkenau.


V létě roku 1944 přišel náhle rozkaz, aby místnost v desinfekční stanici v Osvětimi I byla vyklizena. Okna místnosti byla narychlo zazděna, nikdo netušil, proč. Zatím bylo v Birkenau vyvoláno 300 čísel ze sonderkomanda na transport do Osvětimi I.

V Osvětimi bylo těchto 300 vězňů přivedeno před onu zazděnou místnost, kde přede dveřmi seděl esesman, který dělal zapisovatele. Zeptal se každého na osobní data a potom ho vpustil dovnitř. Když byli v místnosti všichni, otrávili je plynem a jejich mrtvoly odvezli v noci auty do krematoria v Birkenau.

Vězňové z krematoria však nesměli tyto mrtvoly vidět, esesmani je spálili sami, i s jejich šaty. Nazítří pak řekli vězňům, kteří byli na onu noc zahnáni do podzemních komor, že byly páleny oběti amerického bombardování z blízkého okolí.


V létě roku 1944 byl také popel z krematorií dopravován do Visly, vzdálené asi šest kilometrů od tábora.

Tehdy udeřil jeden řecký žid esesmana, který transport s popelem doprovázel, třikrát lopatou do hlavy a přitom zvolal:

„To máš za matku, za otce, za bratra!“

Zároveň se zmocnil esesmanovy pušky, přeplaval Vislu a utekl; byl však chycen, přiveden zpět do tábora a umučen.


Dne 10. října 1944 vybrali asi 200 příslušníků sonderkomanda, postavili je do pětic a poslali je do desinfekční stanice v bývalém cikánském rodinném táboře BIIe; měli se připravit na transport.

Všichni však věděli, co je čeká, že příští okamžiky pro ně znamenají konec.

Přepadli proto své esestráže, vzali jim zbraně, několik jich zastřelili a budovu krematoria číslo III zapálili.

Velitelství tábora zalarmovalo celou posádku, která přijela s kulomety a vzpouru potlačila. Kdo nepadl v boji, byl zahnán do kouta nádvoří, musel si lehnout a byl zastřelen.

Když v krematoriu číslo I viděli, že jiné krematorium hoří, vzbouřili se také. Svého kápu, říšského Němce, který je týral, vsadili do pece a za živa spálili. Potom probili dráty plotu a dali se na útěk. Byli však všichni, bylo jich 96, pochytáni a postříleni.

Krematorium číslo III shořelo a jeho zbytky byly odklizeny.

Vyšetřováním táborového gestapa se zjistilo, že střelný prach dodaly sonderkomandu ženy, které pracovaly v muniční továrně Union v Osvětimi I. V prosinci roku 1944 byl nad těmito ženami vykonán rozsudek: byly veřejně oběšeny před továrnou Union.

Od té doby byly esestráže nad sonderkomandem ztrojnásobeny a kázeň a týrání byly zostřeny tak, že jeho příslušníci si přáli jenom zemřít.


Poslední plynování bylo provedeno v noci z 28. na 29. října 1944 – byl to transport českých židů z Terezína.

Dne 3. listopadu roku 1944 bylo plynování úředně zastaveno a krematoria číslo I a II se začala bourat. Veškerá technická zařízení, vodovodní roury, pece, exhaustory, motory a tak dále, se demontovala, nakládala na vagony a odeslala do koncentračního tábora Gross Rosen.

Vězňové ze sonderkomanda byli posláni do koncentračního tábora v Mauthausenu, aby tam byli „zlikvidováni“. Mezi nimi byl i zubař Feldmann. V Birkenau zůstalo pouze 70 lidí pro obsluhu krematoria číslo IV, v němž pak pálili už jenom mrtvoly těch, kteří zemřeli přirozenou smrtí.

Před evakuací tábora v lednu 1945 mělo být krematorium číslo IV zničeno i s osazenstvem. To se však velitelství tábora nepodařilo. Krematorium bylo sice zničeno esessprengkomandem, ale vězňové ze sonderkomanda se vmísili mezi ostatní vězně a mnozí z nich pak při evakuaci Birkenau cestou utekli.

Filip Müller ze Seredu nad Váhom, vězeň číslo 29 136, je, jak sám praví, „nejstarší a jediný člen osvětimského a birkenauského sonderkomanda, který všechno přežil“.

Poslyšme, co nám o tom vypráví nyní:

Přijel jsem do Osvětimi I dne 20. dubna roku 1942 s prvním slovenským transportem a z počátku jsem pracoval v tomto koncentračním táboře jako všichni ostatní vězňové.

Dne 24. května 1942 mě stihla s jedním mým kamarádem nehoda. Měli jsme velikou žízeň a za krádež vody jsme byli potrestáni přeložením na práci v plynové komoře krematoria. Esesman nás tam zavedl právě, když tam leželo několik set ještě oblečených mrtvol i se zavazadly.

Byl to nevyslovitelný pocit hrůzy, když jsme poznali, co nás čeká. Pět vězňů tam už pracovalo, dopravovali jsme mrtvoly do pecí.

Dozor nad námi měl asi dvacetiletý esesman Starck. Udeřil mě holí s poznámkou, abych jenom pracoval, potom prý pojedu do pece také. Dva slovenští lékaři, když viděli zoufalou situaci, v které jsou, prosili Starcka, aby je raději zastřelil.

Topičské zkušenosti jsme neměli a podle toho to také dopadlo. V krematoriu vypukl požár, a tak bylo pálení mrtvol znemožněno. Esesmani nás obvinili ze sabotáže a čtyři naši kamarádi byli za to ubiti.

Po uhašení ohně přivedl sedm nových vězňů, zbývající mrtvoly jsme naložili na tři nákladní auta a pak přišla nejpříšernější jízda mého života.

Bylo už pozdě v noci a já jsem seděl v posledním autu na hromadě mrtvol. Za námi jelo malé auto, označené po stranách a na střeše velkým červeným křížem; reflektory tohoto auta nás oslňovaly a osvětlovaly i s naším hrozným nákladem. Při tom nás hlídali esesmani ozbrojení automatickými puškami.

Když automobily vjely na pole za táborem, zastavily se u bažinaté jámy, v níž byla voda, a do té vody jsme mrtvoly házeli. S touto prací jsme byli hotovi o třetí hodině ráno a pak jsme se vraceli do tábora. V táboře nás zavřeli do temné kobky na popravčím bloku číslo 11 a nečistí a zakrvavení jsme čekali bez jídla a bez vody až do poledních hodin příštího dne.

Když nás vyvedli, dostali jsme každý bochník chleba.

Potom nás hasičským autem dovezli k naší jámě; byla u Březinek, u nově budovaného koncentračního tábora Birkenau. Museli jsme dlouho čekat, než vodu z jámy vyčerpali. Viděli jsme, jak nedaleko nás kope jiná skupina vězňů nové jámy; tato skupina, to bylo, jak jsme se později dověděli, sonderkomando z Birkenau.

A pak to začalo. Vehnali nás do jámy, v níž jsme stáli až po pás v bahně. Naším úkolem bylo dát mrtvoly na jednu hromadu, aby bylo místo pro další. Esesdůstojníci a esesmani stáli na okraji jámy a bavili se pohledem na naši strašlivou práci. Při tom po nás házeli kameny, abychom pracovali rychleji. Když jsme nakonec posypali mrtvoly chlorem a hlínou, jeli jsme do tábora, zas do oné temné kobky, v které jsme žili až do srpna 1943; od rána až do večera jsme pracovali v krematoriu.

V krematoriu jsem zažil mnoho a viděl jsem výjevy, o kterých se svět neměl nikdy dovědět.

Nepředpokládalo se, že já, očitý svědek, všechno přežiji, ale ani já jsem si nikdy nepomyslel, že budu jednou opět na svobodě.

Nechci a ani nemohu všechno podrobně vylíčit. Je toho příliš mnoho a je to tak hrozné, že by tomu mnohý ani nevěřil. A ani já sám dnes nemohu pochopit, čeho všeho jsem byl svědkem.

V osvětimském krematoriu jsem musel asistovat při popravách také pověstnému esesmanu Palitschovi, který vykonával rozsudky táborového gestapa. Vraždil řemeslně a hromadně: oběti, většinou političtí vězňové, se musely stavět po pěti k stěně a Palitsch jenom střílel . . .

Bylo to 17. nebo 18. června 1942 a v ten krásný sluneční den se všechno rychle čistilo, dělal se generální pořádek.

Pozorovali jsme vzrušené esesmany. Věděli jsme, že se něco připravuje, nevěděli jsme však co, jenom jsme tušili, že přijde nějaká návštěva.

Asi o desáté hodině se objevil na prahu dvora krematoria vysoký esesdůstojník v bílé uniformě, v doprovodu dvou esesáků – byl to sám Himmler.

Všechno si důkladně prohlížel, nás zastihl v místnosti, v níž byly šaty a prádlo po popravených.

Když uviděl tyto zkrvácené věci, udiveně se ptal našich esesšéfů, proč jsou krvavé.

Odpověď ho neuspokojila, rozčilil se a energicky pravil:

Oděvy těch prokletých psů potřebujeme pro naše německé lidi! To je škoda, když se lidé plynují v šatech!“

A po této návštěvě se plynové komory proměnily v předstírané koupelny s trubkami a s kohouty a lidé se museli před smrtí svlékat.

V létě roku 1943 se pece i komíny osvětimského krematoria propálily. Nacističtí inženýři je obnovili, ale za tři měsíce se všechno zhroutilo znovu.

Mezitím pracovala už čtyři krematoria v Birkenau, kam přeložili také nás; do sonderkomanda, do bloku číslo 13 v mužském kmenovém táboře BIId.

K pracím v osvětimském krematoriu patřilo také plnění uren. Dávali jsme do nich popel a smetí z velké hromady a uzavírali jsme je plechovými víky, na nichž bylo vyraženo jméno oběti, datum jejího narození a úmrtí, podle seznamů, které nám dávalo Politické oddělení. Urny se vkládaly do dřevěných bedniček, asi 20X20X40 centimetrů, s adresami pozůstalých, kteří museli za takovou urnu zaplatit 2000 korun. Příbuzným židů se urny ovšem neposílaly.

Mnoho takových uren bylo posláno do Čech, na Moravu a do jiných zemí. V žádné však není popel toho, jehož jménem je urna označena.

Když jsem byl přeložen z Osvětimi I do Birkenau, bylo tam uskladněno asi 4000 napřed už naplněných uren.

V Birkenau byl život trochu volnější. Našel jsem v táboře několik kamarádů, krajanů, kteří si uvědomovali rozsah i význam toho, co se tam dělo, neznali však podrobnosti, které jsem jim sděloval. Po večerním apelu jsem přelézal zeď našeho isolovaného bloku a navštěvoval kamarády v táboře, zejména v zámečnické dílně.

Stále jsme plánovali útěk, ale nikdy k němu nedošlo.

Práce v krematoriích v Birkenau byla stejná jako v krematoriu osvětimském; rozdíl byl v tom, že v Osvětimi to byla jenom řemeslnická dílna, v Birkenau však velká továrna, vlastně továrny čtyči – byla to smrt na běžícím pásu.

Začal jsem v krematoriu číslo I, neboli, jak jsme říkali, na jedničce.

Byl jsem navržen za kápo, protože jsem měl ze všech, kteří v krematoriu pracovali, nejnižší vězeňské číslo a byl jsem tedy nejstarším vězněm.

Nepřijal jsem tuto funkci a za trest jsem byl přeložen do krematoria číslo IV, kde bylo více práce, protože tam nebylo tak dokonalé strojové zařízení jako na jedničce, a spalovalo se jenom asi 1500 lidí za 24 hodin.

Tam jsem se stal také svědkem „vědeckých pokusů“ eseslékařů Fischera, Kleina a Mengeleho. Vybírali z transportů 100 až 150 mužů a žen od 18 do 30 let, kteří byli stříleni, na rozdíl od ostatních, kteří byli plynováni.

Hned po zastřelení jim bylo ze stehen vyřezáváno maso, které se posílalo do bakteriologického ústavu v Rajsku, kde pěstovali bakterie.

Jeden esesman, asistent eseslékaře, mi to vysvětloval a dodal, že by se pro tento účel mohlo používat také koňského masa, toho však prý je škoda . . .

Nejmladším ženám také odbírali z žil na rukou krev. Trvalo to několik minut, než taková žena klesla vysílením, a potom ji položivou vhodili do ohně.

Krev se přelévala z kbelíku do zvláštních lahví, které se potom neprodyšně uzavíraly.

Bylo mi řečeno, že krve je nutně třeba ve vojenských nemocnicích.

V létě roku 1944 byl náš dosavadní šéf, esesák Forst, vystřídán novým esesákem Mollem proto, že prý neměl dost organisačních schopností a energie. Moll všechno přeorganisoval a zřídil také jámy na pálení mrtvol. Když bylo mnoho práce, pomáhal sám házet do nich mrtvoly: vyhrnul si rukávy a pracoval za dva.

Tento fanatik a šílenec, který ani nekouřil, ani nepil, několikrát prohlásil, že rozkaz je rozkaz, a kdyby mu to führer nařídil, že by spálil i vlastní ženu s dítětem.

Jeho jediným požitkem byla lidská krev a střílení a jeho oblíbenou zábavou bylo hraní si s dětmi matek čekajících na smrt.

Přistoupil s úsměvem k matce, políbil její dítě, dal mu kousek čokolády a potom dítě odnášel pryč se slibem, že je zase vrátí. Hodil je však živé do škvařícího se lidského sádla.

To udělal několikrát za den a potom říkal:

Už jsem udělal pro vlast dost!“

A poručil si svačinu u svého posluhy, francouzského vězně.

Ve volné chvíli chodil chytat ryby do Visly.

Dvakrát mě také Moll odvedl do svého soukromého bytu u města Osvětimi; nesl jsem mu tam šatstvo a prádlo pro jeho ženu a syna.

Jeho asi sedmiletý hoch se ho ptal, kdy mu opět přinese nějaké obrázky a pohádky. Měl jsem dojem, že chlapec věděl, že věci, které mu otec nosí, jsou od lidí, kteří byli zahubeni v Birkenau.

Viděl jsem umírat v plynových komorách příslušníky skoro všech evropských národů. Příslušníci rodinného tábora českých židů jediní se loučili s životem svou národní hymnou.

Jsem nejstarší a jediný člen osvětimského a birkenauského sonderkomanda, který všechno přežil, a smrti jsem ušel jenom šťastnými náhodami, vlastně zázrakem.

Co jsem prožil, se mi dnes zdá neuvěřitelné, jenom jako jakýsi zlý sen.

Bylo to mnohem hroznější, než lze vůbec vylíčit.


Zlatá horečka


Že v Birkenau byl svět na ruby, potvrzuje také okolnost, že někteří vězňové byli takovými kavalíry, že platili královskými odměnami nejenom odvahu pašeráků-soukromých zaměstnanců, ale i – esesmanů. Zlato a drahé kameny neměly v táboře cenu, cenu mělo pouze prodloužení života.

V oděvech a botách, které zbyly po zničených židovských transportech, bylo ukryto mnoho cenných věcí a Vyklizovací oddíl Kanada se proto také zabýval prohledáváním tohoto šatstva a obuvi a hledáním cenností. Brilianty nebo dolary bývaly však nezřídka skryty tak rafinovaně, že je při těchto prohlídkách nenašli, a často se stávalo, že teprve jiní vězňové z Kanady náhodou vypárali z kabátu nějakou cennou věc nebo našli zlaté mince v podpadku některé boty.

Na jaře roku 1943, když přijížděly řecké transporty, dostali jsme z Kanady také věnec fíků. Zakousli jsme se do nich, ale div jsme si nevylámali zuby – do každého fíku byl neznatelně vsunut zlatý dvacetifrank!

Vězňové z Kanady, kteří předměty třídili, přinášeli do tábora tajně a s nebezpečím veliké hodnoty. V táboře za ně dostali potraviny, šatstvo, boty, alkohol, cigarety, které byly do tábora pašovány soukromými zaměstnanci i esesmany. Tomu se říkalo „organisování“.

Bylo veřejným tajemstvím, že jenom ten, kdo „organisuje“, může se zachovat delší dobu při životě, že nezemře podvýživou.

Který vězeň „organisuje“, to se poznalo na první pohled. Byl lépe ustrojen a lépe živen. Toho ovšem využívali esesmani i vedoucí vězňové. Sledovali takové „organisátory“, kontrolovali je a vydírali na nich. Nepochopil-li vězeň, oč jde, bylo naň učiněno hlášení. To znamenalo vyšetřování táborovým gestapem, těžký trest a často smrt.

Tak se vytvořila celá soustava placení na základě pěstního práva. Kápové si vydržovali ve svých pracovních oddílech celé skupiny vězňů, kteří pro ně „organisovali“. Tito vězňové navštěvovali pod záminkou rozličných prací místa, kde mohli získat cenné předměty, jenom proto, aby sami měli klid a jejich kápové třebas jenom kořalku. To se dělo s nasazením života, neboť „organisování“ cenných věcí se často trestalo smrtí. Když byl vězeň při „organisování“ přistižen, kápo se ho nikdy nezastal, naopak popřel, že s ním byl v jakémkoli spojení.


Celý život v táboře byl prohnilý skrz naskrz.

Esesmani chodili přísně se tváříce od bloku k bloku a na oko konali prohlídky. Jediným a výhradním účelem jejich návštěv bylo vydírání na blokältestech, kteří jim museli dodávat všecko, co si esesmani přáli. Aby blokälteste mohl jejich přáním vyhovět, musel vykonávat nátlak na vězně, kteří mohli věci pro esesmany opatřit; za to jim dával výhodnější místo v bloku, více jídla a lépe s nimi zacházel.

Esesmani i příslušníci vyšších eseshodností pronásledovali vězně a hledali u nich věci, které vězňové nesměli mít a které jim zabavovali, a často to i hlásili.

Zdá se neuvěřitelné, ale je to pravda, že titíž esesmani byli v přímém obchodním spojení s vězni, to jest, že za cenné věci dodávali vězňům do tábora cigarety a alkohol. Hrozilo-li některému vězni nebezpečí, že o něm bude učiněno hlášení, mohl se svými známostmi zachránit. Esesmani měli mezi vězni důvěrníky, kteří za úplatek zprostředkovali, že k hlášení nedošlo. Tato korupce šla tak daleko, že hlášení bylo možno zadržet až u samého velitele tábora, bylo-li dost zlata nebo peněz.

Všichni esesmani a esesdozorkyně měli jediný cíl: co nejrychleji se obohatit, opatřit si přepychové předměty, které nebylo lze nikde koupit. To všechno dostávali od vězňů, kteří se snažili zajistit si těmito službami u esesáků posici, vyhnout se trestům, výběrům do plynu, transportům nebo si ulehčit život.

Styk těchto vězňů s esesáky byl důvěrný a nebezpečný, neboť esesáci se často takového vězně, který příliš mnoho věděl, v zájmu vlastní bezpečnosti nevybíravým způsobem zbavovali.

Esesáci tedy jednak pašování potravin a alkoholu pronásledovali a dopadené trestali, zároveň však sami jiným vězňům přinášeli tytéž věci až do tábora. Tak na příklad pobočník velitele tábora byl velkododavatelem alkoholu do tábora: měl důvěrníky mezi esesmany, kteří tyto dodávky zprostředkovali.

Neboť největšími velkoobchodníky se zbožím všeho druhu byli ti esesmani, kteří byli nejpřísnější. Ti prodávali a kupovali jenom ve velkém; cigarety na příklad jenom po tisících, a surově okázalou přísností maskovali své tajné styky s vězni.

Život vězňů se měnil s válečným štěstím. Vojenské neúspěchy Německa na frontách rozleptávaly dříve tak železnou disciplinu esesmanů. Takovou změnu vězňové ihned vycítili a kázeň povolila.

Zejména po zimě roku 1942-1943, po stalingradském vítězství Sovětské armády, jsme často slyšeli výroky esesmanů, jako:

„Ještě není konec války!“

„Pět minut před koncem vás všechny zničíme!“

Při přednáškách esesmanům o nutnosti zvýšit kázeň v táboře se zdůrazňovalo, že se musí vrátit rok 1942. Naproti tomu každé slovo o konci války bylo pro nás velikým povzbuzením a nadějí, že přijde konec náhlý, jak jsme říkali, „přes noc“.

S blížícím se koncem války se stupňovalo i vydírání esesmanů. V důvěrných rozhovorech oznamovali vězňům události z front, zprávy z londýnského nebo z moskevského rozhlasu a také šeptandu vlastní.

Každou novinku si však dávali dobře zaplatit a teprve zlato nebo brilianty je učinili sdílnými.

Prozrazovali, že se potřebují hmotně zajistit pro případ, kdyby Německo válku prohrálo, a nakonec ještě každý dodával, že on má ruce čisté.

Tak přiznávali svou společnou vinu.



TRANSPORTY Z CELÉ EVROPY


Čeští židé


První transport českých židů, bylo jich 3000, přibyl do Birkenau z Terezína dne 10. října 1942, další dne 27. a 29. ledna 1943, dva pak přijely v únoru 1943.

Z nich vybrali jako obvykle na nádraží asi 20 procent mužů a žen jako pracovníky, ostatní poslali do plynových komor; z vybraných pracovníků zahynulo vysílením, nemocemi a umučením zakrátko 90 procent.

Odhadujeme, že z těchto transportů, tedy z 12 000 vězňů, nežije více než 100 osob.


Osud českých židů, kteří přijeli do Osvětimi a do Birkenau z Terezína koncem ledna 1943, osvětlují nejlépe původní německé dokumenty z osvětimského archivu. Tři suché úřední zprávy a jedna statistická tabulka vyjadřují celou tragedii těch, po nichž jejich příbuzní celá léta marně pátrají a jejichž tehdejší náhlé zmizení se jim zdá dodnes nepochopitelným.


V telegramu, který berlínský Hlavní úřad říšské bezpečnosti (RSHA) poslal dne 23. ledna 1943 vrchnímu veliteli osvětimských táborů Hoessovi, se dvakrát upozorňuje, že jde o věc důvěrnou a nutnou a že telegram má být ihned předložen. O jeho obsahu byl zároveň vyrozuměn inspektor koncentračních táborů Liebehenschel v Oranienburku.

Telegram zní:

„Z terezínského ghetta budou do Osvětimi napřed poslány tyto židovské transporty: DA 101 dne 20. ledna s 2000 židy, DA 103 dne 23. ledna s 2000 židy, DA 105 dne 26. ledna s 1000 židů. Transporty přijedou do Osvětimi podle jízdního řádu vždy druhého dne o 12.48 hodině.“

Podepsán je eseshauptsturmführer Nowak.


Druhý dokument je Mauererův z Oranienburku ze 17. února 1943 adresovaný veliteli osvětimského tábora.

„Prosím o telegrafickou zprávu o stavu a o upotřebitelnosti 5000 židů poslaných z Terezína. Židé byli posláni do Osvětimi jenom proto, aby byli zařazeni do práce.“

Třetí dokument je dopis obersturmführera Schwarze ze dne 20. února 1943, který je adresován hlavnímu úřadu D II v Oranienburku. Týká se odeslání 5022 židů z Terezína a odpovídá na telegram ze 17. února 1943. „Zvláštním umístěním“ (gesondert untergebracht), o němž se v dopise píše, se rozumí usmrcení plynem.

Dopis praví:

„Celkový počet příchozích dne 21. ledna 1943: 2000 židů; z nich bylo vybráno do práce 418 (254 mužů a 164 žen) = 20,9 procenta.

Transport ze dne 24. ledna 1943: 2029 židů; z nich bylo vybráno do práce 228 (148 mužů a 80 žen) = 11,2 procenta.

Transport ze dne 27. ledna 1943: 993 židů; z nich bylo vybráno do práce 284 (212 mužů a 72 žen) = 22,5 procenta.

Zvláštního umístění se dostalo dne 21. ledna 1943 1582 osobám, z toho 602 mužům a 980 ženám a dětem; dne 24. ledna 1943 1801 osobám, z toho 623 mužům a 1178 ženám a dětem; dne 27. ledna 1943 709 osobám, z toho 197 mužům a 512 ženám a dětem.

Zvláštní umístění mužů bylo provedeno pro tělesnou slabost, u žen pak proto, že ponejvíce měly děti.“

V poznámce pod Schwarzovým podpisem se praví:

„Všichni vězňové byli po uplynutí karantény dne 15. února 1943 přiděleni stavebnímu oddělení.

Stáří mužů: 18-40 let.

Stáří žen: 18-33 let.“


Nacistická důkladnost se projevuje i v této bilanci smrti a je vypočtena až na desetiny procenta. A bez obalu se píše, že ženy byly usmrceny proto, že ponejvíce měly děti.

Aby pak přehled o své činnosti mohli statisticky posuzovat, pořídili si o těchto transportech statistickou tabulku, z níž je všechno zřejmé na první pohled:



Síla

transportu

Pracovní nasazení


Muži Ženy

Plyn


Muži Ženy

21. ledna 1943

24. ledna 1943

27. ledna 1943

2000

2029

993

254 164

148 80

212 72

602 980

623 1178

197 512


5022

614 316

1422 2670

Slovo plyn je v 5. a 6. oddílu originálu tabulky označeno toliko začátečním písmenem G (Gas), stejně jako slova muži M (Männer) a ženy F (Frauen).


Dne 7. a 9. září 1943 přijelo z Terezína dalších 5000 českých židů, mužů, žen a dětí.

Překvapilo nás a celý tábor, když po prvé v dějinách Birkenau nevybrali tehdy nikoho do plynu, nýbrž všechny, muže, ženy i děti, staré i nemocné, dokonce i mrtvé, posílali do nového tehdy tábora BIIb, z něhož se takto stal rodinný tábor českých židů.

Tento tábor byl dosud nehotový, neměl cesty, bloky byly nedokončené a nebyly v nich ani palandy ani lůžka. A ještě dlouho potom tam nebyla ani voda.

Za lagerältesteho tohoto tábora určilo velitelství podle staré tradice německého zločince, několikanásobného vraha Arno Böhma z Frankfurtu nad Mohanem. Byl to jeden z nejstarších vězňů v Osvětimi; měl vězeňské číslo 8. Jeho úkolem bylo dobudovat tento nehotový tábor a řídit jej. Tento surový vrah ztrpčoval bitím, týráním a šikanováním život vězňů, kde a jak mohl, zvláště rád pak bil ženy. Především si zařídil a přepychově vybavil svůj byt a pro svou obsluhu si vybíral nejhezčí mladé ženy.

Jinak se nestal ze starých birkenauských vězňů, kromě malých výjimek, členem vězeňské správy tohoto tábora nikdo. Velitelství trvalo naopak přísně na tom, aby jeho vedoucí byli vybráni z jeho osazenstva. Tak se stali v Birkenau vedoucími v celém jednom táboře po prvé českoslovenští občané; v mužské části to byli muži, v ženském ženy. A těm se po několika měsících přes Böhmovu hrůzovládu podařilo učinit život svých druhů v koncentračním táboře aspoň trochu snesitelným.

Staří lidé sice velice trpěli a umírali, ale přirozenou smrtí, která byla ovšem urychlena podvýživou a špatnou hygienou.

Na rozdíl od ostatních vězňů pracovali vězňové tohoto tábora toliko na vnitřní výstavbě svého tábora.

Esesmani roztrubovali, že tento tábor je pod ochranou Mezinárodního Červeného kříže a že má půlroční karanténu.


Od svého zatčení až do roku 1943 jsme neměli v ruce knihu. Naší jedinou literaturou byly dopisy z vlasti, někdy, a to velmi zřídka, jsme si mohli tajně přečíst německé noviny. S příjezdem terezínských nastal příznivý obrat, přivezli nám kousek domova: pojednou se v Birkenau objevilo dost českých knih, které se podařilo uchránit před zničením.

A byly to nejenom knížky českých spisovatelů (bratří Čapků, Eduarda Basse, Jaromíra Johna, Karla Poláčka a jiných), ale také zakázaní autoři němečtí (Feuchtwanger a jiní), kteří se pilně četli po večerech a o nedělích. Po letech jsme tehdy uslyšeli znovu také písničky Voskovcovy a Werichovy a to všechno nám dodávalo novou sílu a povzbuzovalo nás.

Nám se podařilo vniknout do tohoto nového tábora BIIb hned v září 1943, první den po příjezdu terezínských transportů, pod záminkou, že jsou v něm nezbytné zámečnické práce. Jeden z nás, Erich Kulka, našel tu svou ženu a dítě, s kterými se tenkrát shledal po tříletém věznění.

Upozorňovali jsme členy vězeňské správy tohoto tábora na to, co se v Birkenau děje. Z počátku tomu nevěřili, později, když sami poznali, jak se v Birkenau ničí lidé, nabyli pevného přesvědčení, že mají opravdu výjimečné postavení.

Podezřelé bylo, že žádný vězeň z okolních táborů nebyl kromě naléhavých případů do tohoto tábora vpuštěn. Esesákům záleželo na tom, aby se nováčkové nedověděli, že se v Birkenau plynuje a pálí.

Táborové gestapo, které tehdy vedl pověstný esesák Grabner, nařídilo, aby noví vězňové ihned napsali korespondenční lístky se známou vylhanou větou:

„Jsem zdráv a daří se mi dobře.“

A s adresou:

„Arbeitslager Birkenau bei Neu-Berun.“

Každý musel napsat aspoň jeden lístek, mohl jich však napsat i pět a poslat je do Terezína i jinam.

Potom psávali pravidelně každý měsíc, zatím co židé z ostatních osvětimských táborů psali jenom zcela výjimečně.

Zároveň jim dovolili, aby dostávali balíčky, jichž také začalo docházet hodně, takže v jednu dobu dostával tento tábor z Čech a z Moravy až 1000 balíčků denně. Tyto balíčky obyvatelům tábora pomohly a jejich život se podstatně zlepšil.

S potravinami přicházela také naděje: zprávy z domova v dopisech a v motácích zapečených v chlebě a podobně ukrytých.

Těhotným ženám a dětem věnovalo velitelství birkenauského tábora zvláštní péči; dávali jim lepší jídla, máslo a bílý chléb. Tyto tak zvané dietní příděly byly však tak malé, že nestačily, a ženy i děti dávaly přednost obyčejné vězeňské stravě.

Děti byly soustředěny na zvláštním bloku, ve dne žily v dětském domově, který byl řízen Fredy Hirschem. Blok byl vkusně upraven, děti se učily česky a hrály divadlo. Večer tam pořádala táborová hudba koncerty, hrálo se divadlo, jehož se jako divák často zúčastnil i velitel birkenauského tábora Schwarzhuber a jiní esesáci.

Ze dvou bloků byla zřízena nemocnice, pro kterou byli vybráni profesoři a docenti, lékaři a lékařky a ošetřovatelky.

Na první pohled byl v tomto táboře zcela jiný způsob života než v táborech ostatních. Byla to zásluha vlastních vedoucích vězňů, kteří na rozdíl od vedoucích jiných táborů neubíjeli a netýrali spoluvězně, naopak je podporovali.

Jedinou smutnou výjimkou tábora byl lagerälteste Böhm, který zbytečně prodlužoval apely, šikanoval a týral vězně podle osvědčených způsobů koncentračních táborů.

Dne 20. prosince 1943 přijelo do Birkenau z Terezína opět 5000 českých židů. S nimi zacházeli stejně jako s těmi, kteří přišli v září 1943: nikoho nevybrali do plynu, všechny poslali do rodinného tábora BIIb, který byl takto naplněn.

Pro raportführera Buntrocka a pro banditu Böhma však byli tito nováčci jedinečnou příležitostí, aby ulovili tučnou kořist. Provedli důkladnou prohlídku vězňů a všechny cenné věci jim odebrali; tak získali tolik, že se mohli dlouho opíjet.

V prosincovém transportu byl také vedoucí terezínského ghetta Jakub Edelstein a jeho nejbližší spolupracovníci; ti ale byli při příchodu transportu odděleni od svých rodin a uvězněni v Osvětimi I, v popravčím bloku číslo 11, protože pomáhali při útěcích z Terezína.

Rodinný tábor českých židů dostal také léky a zřídil si lékárnu. Jeho lékaři-vězňové byli vyzváni k vědecké spolupráci s eseslékaři a bylo jim řečeno, že všichni jsou kolegy. Eseslékař chodil také často do dětského domova, ptal se po zdraví dětí, obdivoval jejich vyučování a výchovu. Jednou byl vedoucí dětského domova Hirsch dokonce vyzván, aby napsal do Švýcarska objektivní zprávu o tomto táboře, zvlášť o jeho dětské výchově.

Všechno působilo dojmem, že velitelství tábora v Birkenau má veliký zájem na zdárném vývoji tohoto zvláštního tábora.

Zajímavou a tehdy záhadnou událostí byla návštěva vysokého esesdůstojníka z berlínského Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA) Eichmanna, který byl pověřen řešením židovské otázky v celé říši. Vypadalo to, jako by také Berlín měl veliký, kladný zájem o tento tábor; ti však, kteří Eichmanna znali z Terezína, na příklad dr. Janovitz, tvrdili, že po Eichmannových návštěvách přišlo dosud vždycky zhoršení.


Dne 2. března roku 1944 rozdali příslušníkům rodinného tábora českých židů korespondenční lístky, aby mohli psát příbuzným a známým, s rozkazem, aby jako datum odeslání napsali 25. březen 1944; censura prý trvá dlouho.

Ale už 4. března začaly prosakovat zprávy, že tábor bude zlikvidován, protože se blíží konec jeho půlroční karantény.

Dne 5. března přišel do pisárny tábora sám velitel Schwarzhuber a prohlásil, že část tábora, to jest ti, kteří přijeli v září 1943, odjedou transportem jinam.

Nazítří v noci přišel do tábora znovu, opilý, dal si ukazovat nahé ženy, při čemž jim řekl, že pojedou do Heydebrecku v Horním Slezsku. Zároveň nařídil, aby v pisárně připravili seznam všech příslušníků zářijového transportu, jak se to obvykle dělalo při všech transportech. Přitom podotkl, že je třeba, aby u vězňů, kteří mají v táboře nějaké funkce, byly tyto funkce zapsány do seznamu, neboť je v novém táboře dostanou znovu.

Tušili jsme, že se připravuje něco nekalého, protože dosud se nikdy neposílaly transportem ani děti ani ženy s dětmi. Ještě téhož dne jsme se dověděli strašlivou skutečnost: Kateřina Singrová, která byla tajemnicí vedoucí esesdozorkyně, vyslechla náhodou telefonický rozhovor esesdůstojníků s Berlínem; velitelství tábora dostalo rozkaz, aby vězni zářijového transportu dostali „zvláštní ošetření“, to jest, aby byli všichni posláni do plynu.

Esesdůstojníci otáleli s provedením rozkazu a velitel ženského tábora Hoessler navrhoval Berlínu, aby byli vybráni aspoň muži a ženy schopní práce, které tehdy v Birkenau potřebovali. Za to byl disciplinárně potrestán a Schwarzhuber dostal příkaz, aby ihned provedl rozkaz původní.

Uvědomili jsme o tom vedoucí vězně tohoto rodinného tábora. Nechtěli tomu věřit; nemohli pochopit, že by to bylo možné po dosavadním zacházení s jeho příslušníky.


Dne 7. března 1944 odpoledne nařídil Schawarzhuber, aby se vězňové ze zářijového transportu z roku 1943 (bylo jich ještě 3800) přestěhovali z rodinného tábora českých židů BIIb do mužského karanténního tábora BIIa. A znovu zdůraznil, že jde o pracovní transport do nového rodinného tábora v heydebrecku, aby si proto vzali všechno s sebou: balíky, jídlo, přikrývky. Zároveň žádal vedoucí funkcionáře, aby spoluvězňům tlumočili jeho prohlášení a uklidnili je. Řekl, že s transportem mohou jet jenom zdraví, nemocní a přestárlí že zůstanou v Birkenau.

V noci 8. března 1944 však byli všichni zahubeni!

Po večerním apelu, asi v 18 hodin, nařídil Schwarzhuber, aby v mužském kmenovém táboře BIId nastoupili všichni kápové a blokältesti. Prohlásil, že potřebuje spolehlivé chlapíky na těžkou práci, a vybral z nich 40, těch nejsurovějších. Při tom se stalo, že politický vězeň Němec Hans Röhrich, který patrně věděl, oč jde, odmítl se zúčastnit a byl za to potrestán.

Ostatní dostali rozkaz ozbrojit se klacky a pod vedením lagerältesteho Franze Danische odpochodovali ve 20 hodin do tábora BIIa, kde vězňové čekali na transport; za půl hodiny potom přijely automobily a silné esesoddíly se psy.

Ve všech ostatních táborech celého Birkenau bylo přísně nařízeno, aby bloky byly zavřeny, a po prvé v dějinách Birkenau byly před bloky postaveny esesstráže, které měly zastřelit každého, kdo by blok opustil.

V celém Birkenau zavládlo obrovské vzrušení, mnoho vězňů šlo spat v šatech.

Esesáci věděli, že tentokrát mají před sebou uvědomělý a dost jednotný celek českých židů. Proto maskovali rafinovaně své úmysly do všech podrobností a lstivě předstírali do poslední chvíle, že běží o přesídlení. Lest se zdařila hlavně v tom, že u mnoha vězňů zmírnila dojem hrozícího nebezpečí a zviklala vůli k odporu.

A přece se našlo několik jedinců, kteří poznali, co všem hrozí. Tak se na příklad blokältesti několika bloků pokusili vyzvat spoluvězně ke vzpouře. Němečtí kápové, kteří hlídali před bloky, je za to odvedli, utloukli klacky a jejich mrtvoly vhodily do bloků.

Okolo 21 hodin začali v táboře BIIa nakládat oběti na auta. Vedoucí funkcionáři Hirsch a Jokl se v tu chvíli otrávili. Odmítli vzpouru, rozhodli se pro sebevraždu. Nechtěli vidět masakr žen a dětí v táboře.

Auta postavili přímo před vchod do bloků, esesstráže se psy obstoupily blok a kápové s blokältesty vyháněli vězně do aut.

Auta zavezla muže do krematoria číslo I, ženy do krematoria číslo II. Také v krematoriích byla zostřena pohotovost, esesstráže byly ozbrojeny kulomety a granáty.

Plynování bylo klidné. Oběti musely čekat celé hodiny, než na ně dojde. Zatím psaly dopisy na rozloučenou příbuzným v jiných táborech a odevzdaly je vězňům ze sonderkomanda, aby je odeslali. Někteří psali pod přímým dojmem toho, co je čeká, básně. Jeden kápo, který pomáhal nakládat oběti na auta, odevzdal nám dvě básně od neznámé autorky se vzkazem, abychom je uchovali pro ty, kteří se dočkají svobody. Otiskujeme je na straně 162 – 163.

Originály toho, co jsme dostali my, jsme dali Josefu Moravcovi, učiteli z Kutné Hory, který pracoval v Birkenau jako soukromý zaměstnanec; opisy odevzdal manželce Oty Krause Boženě Krausové v Praze.

Ještě v plynové komoře zpívali nešťastníci Kde domov můj?, Nad Tatrou sa blýska a židovskou píseň Hatikvah. Ale nedozpívali – nacistický plyn je zadusil.

Schwarzhuber a ostatní esesdůstojníci pozorovali skly ve dveřích plynové komory umírání obětí.

Také přestárlí a nemocní, kteří zůstali v táboře BIIb, byli dovezeni do krematoria, takže celkový počet obětí této noci byl 4000 osob.

Ze všech odsouzenců vybral eseslékař dr. Mengele 9 lékařů, z nichž 4 žijí, lékárníka a 12 ošetřovatelek; kromě toho zůstalo na infekčním oddělení 40 nemocných, o kterých dr. Mengele předpokládal, že stejně zemřou. Mezi ošetřovatelkami byla také malířka Dina Gottliebová, která doplňuje naši knížku svými svědeckými ilustracemi.

Podrobné sdělení o tomto zločinu jsme hned po jeho provedení poslali po Josefu Mařákovi z Kostelan u Uherského Hradiště, který pracoval v táboře jako soukromý zaměstnanec studnařské firmy, Olze Kulkové v Novém Hrozenkově.

Většina krajanů, kteří přišli do Birkenau později, nevěřila, že zářijový transport byl zničen. Utvrzovaly je v tom zprávy z domova, podle kterých lístky z 25. března 1944 došly z Dachau; byly to lístky psané v Birkenau 2. března 1944 s datem 25. března.

Před samou likvidací zářijového transportu vstoupil lagerälteste, vězeň a několikanásobný vrah Böhm, do SS. Na jeho místo přišel Willy Brachmann, jiný německý zločinec z povolání, který se však k vězňům choval mírněji.

V květnu 1944 přišly z Terezína další transporty, asi 10 000 českých židů, které také umístili v táboře BIIb. Příslušníci těchto transportů byli číslováni a tetováni jako serie A a B.

Zničení zářijového terezínského transportu působilo na nás drtivě. Po celou dobu jejich pobytu jsme svým krajanům vydatně pomáhali a „organisovali“ pro ně, jak jsme jenom mohli, a do jejich tábora jsme postupně dopravili celé pytle potravin, šatstva a prádla.

Tím větší bylo naše zklamání po 8. březnu. Od toho dne jsme pracovali pouze pro útěk a pro záchranu svědectví o nacistických zločinech.


Příslušníci rodinného tábora českých židů, kteří přijeli do Birkenau v prosinci 1943, a ti, kteří přijeli v květnu 1944, žili ve svém táboře BIIb po zničení zářijového transportu v hrozném očekávání svého osudu, až se naplní půlroční lhůta „karantény“.

Docházeli jsme do jejich tábora dále, ale to už nebylo ono nadějné a tvořivé prostředí. Na všechny padala tíha strašného osudu těch, které viděli odcházet na smrt. Mnozí nechtěli pořád věřit, že taková hrůza je možná, a chtěli po nás, abychom jim dali aspoň trochu naděje.

Velitelství tábora omezilo ještě více styk s těmito vězni a potlačovalo všechny zprávy o zničení zářijového transportu a svými špicly dávalo rozšiřovat, že to není pravda.

Byli jsme ve vážném nebezpečí, když nás esesák Schenk vyšetřoval, že vykládáme o tom, co se stalo v noci 8. března 1944, a zakázal nám do tábora BIIb vstup. Proto jsme museli používat nejrůznějších lstí, abychom se dostali k svým rodinným příslušníkům a mohli je podporovat.

Docent dr. Fišer z Prahy, který se také vrátil do vlasti, nám nechtěl tenkrát věřit. Tvrdil, že zničení zářijového transportu je technicky nemožné, a poukazoval na zprávy esesmanů, ovšem vylhané, kterými se vrazi snažili uklidnit hlavně vězně-lékaře z nemocničního bloku. Dr. Fišer se chytal těchto zpráv jako stébla; nechtěl věřit, že ti, kteří od něho žádali vědeckou spolupráci, zničili v plynových komorách jeho syna, rovněž lékaře.

Obyvatelé tábora BIIb však žili v zoufalství a bedlivě sledovali dny kalendáře, které se končily dne 20. června 1944, kdy měla přijít druhá, jejich katastrofa.

Počítali každý den, který jim ještě zbýval, a říkávali nám:

„Tak za měsíc, za čtrnáct dní jdeme do komína.“

Snažili jsme se je všemožně povzbudit a utěšit, ale sami jsme svým slovům nevěřili.

Nadešel s hrozným strachem očekávaný 20. červen 1944. Muži i ženy byli zorganisováni ve skupiny, které se chtěly bránit. Opatřili si nože, hole, vitriol, benzin a byli rozhodnuti zapálit bloky, kdyby přišel rozkaz, že „půjdou na transport“.

Na všech místech, kde bylo možno zjistit známky úmyslů velitelství tábora, v pisárnách i v kancelářích, všude jsme měli vězně-důvěrníky, kteří nás informovali, chystá-li se snad něco.

Z těch, kteří tehdy odpor připravovali a s nimiž jsme spolupracovali, se někteří šťastně vrátili do Prahy. Dr. Alfred Mílek a lékárník Ludvík Sand znají ještě mnoho důležitých podrobností o tom, co za tak tragických okolností prožili.

Dne 20. června však k druhé likvidaci rodinného tábora českých židů nedošlo, ale stala se jiná věc.

Před blok číslo 11 v Osvětimi I, v kterém byl vězněn Edelstein a jeho terezínští spolupracovníci, přijelo policejní auto, aby je všechny odvezlo. Řekli jim, že jejich vyšetřovací údobí se končí a že pojedou k svým rodinným příslušníkům do Birkenau. Od blokältesteho si také vzali všechny záznamy o nich a odjeli. Ale místo do rodinného tábora českých židů v Birkenau zavezli Edelsteina a jeho druhy do birkenauského krematoria.

Potom zajelo totéž auto do tábora BIIb pro příbuzné těchto vězňů.

Edelsteinova žena ležela těžce nemocná v bloku číslo 32 a lékař-vězeň ji nechtěl propustit. Proto přišel za chvíli přímý rozkaz velitele tábora Schwarzhubra, aby byla odvezena v takovém stavu, v jakém je. S ní vzali i její dítě a její matku a odvezli je také do krematoria.

Tam se shledaly se svými otci a manžely v popravčí síni, kde je všechny postříleli.

Tak zaplatili první představení terezínského ghetta svou daň. Zemřeli hrdě.

Od 20. června do 1. července 1944 přicházeli esesdůstojníci do rodinného tábora českých židů denně. Zdálo se, že hledají jiný způsob jeho likvidace, protože se obávají, že opakování noci 8. března by vzbudilo odpor v celém Birkenau. A koncem června ujišťovali, že tentokrát pojedou jeho příslušníci opravdu transportem.

Svůj slib zčásti splnili.

Dne 1. července vybral Schwarzhuber s eseslékaři z tohoto tábora 1000 mužů schopných práce a poslali je ještě téhož dne, ostříhané a převlečené do pruhovaných šatů, do koncentračního tábora v Sachsenhausenu a ze Sachsenhausenu je dopravili do koncentračního tábora ve Schwarzheide. Tam museli velice těžce pracovat a jenom 220 jich Schwarzheide přežilo.

Potom vybrali ještě asi 500 mužů, které poslali do Německa, a 80 chlapců od 14 do 16 let vybrali jako učně pro továrny v říši a přeložili je do mužského kmenového tábora BIId.

Kromě toho poslali asi 2000 zdravých, mladých, bezdětných žen do Hamburku a do Stutthofu; z nich se některé vrátily do vlasti.

Zbytek, asi 6000 osob, mezi nimi také děti a ženy, které se nechtěly od dětí odloučit, zničili dne 10. a 12. července 1944 v noci v plynových komorách.


O těch, kteří přežili březen a červenec 1944, poslyšme svědectví Hany Roubíčkové z Prahy, vězeňkyně číslo 71 584:


Po 7. březnu je v našem táboře jako na hřbitově. Táborové silnice a bloky jsou poloprázdné, my však vidíme všude tváře zavražděných kamarádů a kamarádek.

Jejich funkce byly obsazeny příslušníky našeho transportu, ale nikdo se ze své funkce netěšil. Všichni jsme věděli, že za tři měsíce budeme i my půl roku v táboře a že potom nastoupíme i my cestu do plynové komory.

Když v květnu přijel z Terezína další transport, byli jeho příslušníci ihned zařazeni na rozličná místa a náš lagerälteste se vyjádřil, že musí mít zapracované lidi, až náš transport půjde v červenci na smrt.

Pracujeme, abychom nemusili myslit na to, co nás čeká, ale každá práce se nám zdá směšná: Proč zlepšovat poměry v táboře? Pro koho? Nechávají nás pracovat jenom proto, abychom ten čas do července nějak utloukli!

Počítáme měsíce, týdny, dny.

Začíná jaro, ale že je jaro, víme jenom z kalendáře. Neboť my, zajatci, vidíme pouze písek, ostnatý drát a kus modrého nebe.

Je to poslední jaro, které prožíváme.

A počítáme jenom naše dny . . .

Nervosita v našem táboře stoupá. Každého večera stojíme dlouho do noci před svými bloky a díváme se ke krematoriím.

Vysoké plameny se prodírají těžkými oblaky kouře, aby vyrazily k nebi jako zoufalá obžaloba, a k nám vane jen zápach ohořelých kostí.

Už jenom několik dní a potom pohltí urputný komín i nás. A hvězdnaté nebe bude stejně netečně přihlížet k novému hromadnému vraždění.

Je sobota večer.

Do našeho tábora přichází neočekávaně raportführer. To je něco neobvyklého.

Přináší snad náš ortel smrti?

Ne! Přináší na pohled bezvýznamnou zprávu: všichni muži a ženy od 16 do 40 let se podrobí odvodu u vrchního esesáckého lékaře dr. Mengeleho a potom budou posláni s pracovními transporty, ostatní zůstanou v táboře.

Nikdo mu ovšem nevěří.

Marně se nám snaží namluvit, že nyní, v pátém roce války, Německo potřebuje pracovníky i z našich řad.

Tušíme, ne, my to zcela jistě víme, že jde o druhý předstíraný transport do Heydebrecku . . .

Nejsme tak hloupí a víme dobře, proč s námi hrají tuto komedii: nejdříve chtějí vyvézt z tábora zdravé, silné lidi, aby nemohla vzniknout vzpoura. Ti ostatní, matky s dětmi, staří a slabí, se jistě nepostaví na odpor . . .

Této noci se v našem táboře nezahmouřilo ani jedno oko a postavy vězňů se plíží od bloku k bloku. Plánujeme vzpouru.

Ne, my nepůjdeme sami na smrt! Aspoň některé z těch netvorů strhneme s sebou!

Myslíme to smrtelně vážně, ale v koutku srdce cítíme až příliš dobře, že se nezachráníme. Pošlou nás na smrt, až to budeme nejméně očekávat. Až dosud nás přelstili vždycky!

V neděli 2. července 1944 nastupujeme k odvodu: dopoledne muži, odpoledne my, ženy.

Vím, že dr. Mengele uzná mé tělo, ale nepociťuji radost. Vždyť je to stejně jenom divadlo. Půjdeme všichni do plynu, ale odloučeně, nejdříve mladí, potom staří. Nedovolí nám ani, abychom směli nastoupit poslední cestu společně se svými matkami.

Je neděle dopoledne.

Celé osazenstvo stojí na táborové silnici. Naši muži opouštějí v pětistupech tábor. Všichni jsme napjati: Zabočí vpravo, do mužského karantenního tábora (BIIa) jako naši kamarádi v březnu, nebo jdou opravdu na dráhu?

Jdou doleva!

Neodvažujeme se ani vydechnout. Po krátké době, která se nám zdá věčností, naznačují nám vězňové z mužského kmenového tábora (BIId), že naši muži jsou v desinfekční stanici, kde se převlékají do pruhovaných vězeňských šatů.

Tedy přece jiskřička naděje! Odjedou opravdu na práci?

V poledne stojíme všichni na silnici a díváme se na připravené vagony. Tak stojíme dvě hodiny. Konečně přichází průvod modrobíle pruhovaných kamarádů na

nádraží.

Uvěříme však teprve, až se přesvědčíme na vlastní oči, že vskutku nastupují do vagonů.

Snažíme se je rozeznat: Ano, jsou to naši muži! Oni žijí, oni opravdu odjedou někam na práci! Stal se zázrak, my mladí nemusíme zemřít!

Líbáme se a bouřlivě se objímáme, jsme opilé štěstím: Budeme žít – budeme žít. . .

Teprve později si uvědomujeme, že z 10 000 nás budou žít jenom asi 3000. Naši otcové a naše matky, naši nemocní a slabí kamarádi, naše kvetoucí děti – ti všichni půjdou do plynu. Naše loučení je těžké. Víme, že se s nimi už nikdy neshledáme.

Matky, které byly uznány za schopné práce, mohou volit: buď odejít z tábora bez dětí, nebo se svými dětmi umřít. Většina volí plynovou komoru.

Když opouštíme vrata tábora, přepadá nás zvláštní pocit. Zde, v tomto táboře, jsme tak nepopsatelně zkusily, zde jsme viděly umírat mnohé přátele, zde jsme čekaly na vlastní smrt. A nyní své nejmilejší, své rodiče, své děti opouštíme.

Oblékli nás do plátěných režných stejnokrojů, lžíce a kartáček na zuby – to bylo naše zavazadlo.

Nastupujeme do dobytčích vagonů, v každém voze nás hlídají dva esesáci se zbraněmi v rukou.

Vlak se pomalu rozjíždí. Jedeme okolo našeho bývalého rodinného tábora, ale ten je prázdný; všechny naše milé odvezli před dvěma dny do plynu.

Zítra nebo za několik dní přijdou noví vězni a za čas budou zničeni také.

My však nechceme myslit na minulost. Jsme šťastny, že žijeme, a budoucnosti se nebojíme. Vždyť žádný jiný tábor nemůže být tak strašný jako vražedné Birkenau, a jednou přece musí být konec této války!

Vidíme mizet stále více a více vysoké komíny krematorií, až zmizely úplně.

Vydechly jsme si zhluboka, neboť věříme, že jsme komínům unikly navždy.


Při druhé likvidaci rodinného tábora českých židů v červenci 1944 se odehrálo mnoho tragedií, a zoufalých pokusů o záchranu žen a dětí.

Všechny ženy, které se nechtěly rozloučit se svými dětmi, musely do plynových komor. Pouze mladé ženy bez dětí směly být vybrány jako schopné práce a směly ještě žít, neboť říše je mohla ještě potřebovat.

Jedna matka čtyřměsíčního dítěte se přihlásila jako bezdětná. Nechtěla se svým dítětem rozloučit; dobře věděla, jaký osud by je čekal, kdyby se přiznala, že má dítě.

A tak stála v pětistupu asi s tisícem žen vybraných do práce. Ještě kontrolovali jejich počet, jména a čísla.

Po prohlídce balíků, které si mohly vzít s sebou, pochodoval zástup těchto žen do ženského karantenního tábora BIa, do sběrného bloku číslo 25, kde všechny ženy podrobili nové prohlídce.

Při této kontrole objevili na dně matčiny příruční tašky pečlivě zabalené zdravé čtyřměsíční děťátko, které se matce podařilo ukrýt a které chtěla vzít s sebou na transport. Pevně věřila, že tak zachrání dítě i sebe. Dítě leželo po celou dobu tiše v tašce, jako by vědělo, že jeho matka bojuje o jeho záchranu.

Chvilku se zdálo, že esesdozorkyně a esesmani jsou dojati vynalézavostí a obětavostí matky. Dovolili ženám, aby se matky a dítěte ujaly, a všechny se těšily, že aspoň jednou zvítězilo trochu lidského citu.

Ale nebylo to pravda!

Nacisté se nezapřeli a zůstali věrni svému vyhlazovacímu programu: za dva dny přijelo sanitní auto a matku s dítětem odvezlo do plynové komory.


Každý další transport z Terezína byl pak už vyřizován obvyklým způsobem: roztříděním na rampě, při čemž většina šla do plynu a jenom několik málo procent do tábora.

V září a v říjnu 1944 přišlo do Birkenau z Terezína asi 18 000 osob, a z těchto transportů přišlo do tábora pouhých 10 procent.

Z jednoho terezínského vlaku vybrali dokonce jenom 8, slovy osm lidí.

Poslední transport z Terezína přijel dne 28. října 1944.


Při procesu s Rudolfem Hoessem, vrchním velitelem osvětimských táborů, který se konal v březnu 1947 ve Varšavě, se vysvětlilo, proč byl rodinný tábor českých židů 8. března 1944 vyhuben.

Na dotaz polského prokurátora, proč transport českých židů, který přijel do Birkenau v září 1943 z Terezína, po půlročním pobytu v táboře celý zahynul, odpověděl Hoess, že zahynul po půl roce proto, že bylo třeba napřed uklidnit českou veřejnost, zejména pak židy, kteří zůstali v Terezíně. Židé z tohoto rodinného tábora byli vnadidlem pro další oběti. Jejich hlavním úkolem bylo, aby psali lístky s příznivým textem (Daří se mi dobře a podobně), které vyvracely pověsti o osvětimském ničení. Když transport tento úkol splnil, uznal Berlín jeho úlohu za skončenou a nařídil jeho likvidaci.


Vyhlazování sovětských válečných zajatců


V Birkenau byla dosti početná skupina vězňů, kteří po dlouhou dobu nosili na zádech označení SU. Byla to zkratka Soviet Union – Sovětský svaz. Vězňové byli sovětští váleční zajatci. Byl to malý, nepatrný zbytek z 12 000 zajatců, z nichž většina byla vyhlazena. Kromě těchto sovětských vězňů byli v Birkenau ještě civilní vězňové ze Sovětského svazu. Vojenští zajatci se lišili svým chováním od ostatních. Byli to lidé uzavření, nedůvěřiví a opatrní ve styku s jinými vězni. Příčina spočívala v tom, že mezi nimi byli vysocí důstojníci, kteří tajili svá pravá jména, hodnosti i minulost.

Později jsme se s některými sblížili a spolupracovali s nimi. Dlouhé měsíce jsme netušili, že jeden z nich, starší člověk, jehož táborovým zaměstnáním bylo zametání na silnici, byl jedním z vedoucích jejich organisace, kdysi generál Sovětské armády.

Bezohledně kruté vyhubení velkého počtu sovětských vojenských zajatců je jedním z řady důkazů o otrokářských a vyhlazovacích plánech nacistů, které si připravovali pro tak zvané vyčištění svého životního prostoru na úkor slovanských národů.

V poválečné době byly objeveny dokumenty, které odhalují nejen úmysly nacistů, ale i jejich obavy před sovětským člověkem. Tyto obavy byly plně oprávněné. Poznali jsme sami v koncentračních táborech, že sovětští vězňové, a z nich zvláště váleční zajatci, byli z vězňů všech národností nejsilnějšími odpůrci nacistů. Dokázali to svou soudržností i osobní statečností. Byli to právě oni, kteří v roce 1942, když nacistická armáda pronikla až na Kavkaz, nám až s nepochopitelným klidem a rozvahou vysvětlovali, že Sovětský svaz je neporazitelný a nakonec zvítězí.

V roce 1941 začaly ve všech velkých koncentračních táborech masové popravy vybraných sovětských válečných zajatců zastřelením, později usmrcováním v plynových komorách. Aby byl hluk kulometů přehlušen, musel celý tábor, někdy i v pracovní době, nastoupit a zpívat písně. Později každý vězeň již věděl, o co jde. O hodinu později vozily nákladní automobily mrtvoly do krematorií. Proto esesáci časem upustili od tohoto zbytečného maskování masakrů sovětských vojáků.

Záchrana těchto vybraných sovětských válečných zajatců v táboře nebyla možná, neboť již před příjezdem do tábora byli označeni gestapem poznámkou „Sonderbehandlung“. Výběr zajatců určených k masovým popravám byl stanoven jednotnými směrnicemi RSHA. K likvidaci byli vybíráni především osvětoví důstojníci, vedoucí Komsomolu a funkcionáři komunistické strany. Za tím účelem byli ve všech STALAG (Stammlager der Kriegsgefangennen – Kmenový tábor válečných zajatců) špiclové gestapa z řad bělogvardějců a bývalých carských důstojníků. Jejich úkolem bylo zjišťovat mezi zajatci jednotlivé funkcionáře.

Esesáci se řídili při věznění a vraždění sovětských vojáků zvláštními tajnými směrnicemi. Ve směrnicích je zdůrazněno, že pokyny jsou sestaveny v souladu s rozkazy vrchního vojenského velitelství.

V úvodu těchto směrnic bylo řečeno:


„Zajetí asi 2,5 milionu sovětských vojáků, jejich umístění, stravování a použití k práci v říši znamená pro vedení státu a armády nové obrovské úkoly. Podle dříve vydaných rozkazů a směrnic bude z velké části nově získaných a dobytých území vytvořena základna pro německou kolonisaci. Jak je každému jasné, potřebujeme pro tato dobytá území lidi, kteří provedou znovuvýstavbu a obnoví průmyslovou výrobu a zemědělství.

Prozatím nemáme ještě nadbytek německých soukmenovců pro tyto nové naléhavé úkoly. Jsme tedy nuceni použít k tomu účelu ruského člověka. Je však jasné, že nemůžeme zaměstnávat kdejakého Rusa. Rusové jsou od dvacátých let až do současné doby neustále soustavně vychováváni v bolševickém duchu, jsou štváni proti ostatním národům. Proto musí být zjištěny a vyloučeny všechny neúnosné elementy, které jsou mezi zajatci určenými pro práce v obsazeném území. Jako politicky neúnosné živly je třeba zjistit a vyloučit především význačné státní a stranické funkcionáře, politické profesionály, funkcionáře Kominterny, funkcionáře komunistické strany ústředních, krajských, okresních i místních složek, všechny politické komisaře v armádě, všechny vedoucí osobnosti centrálních nebo ústředních úřadů, vedoucí hospodářské funkcionáře, sovětskou inteligenci, všechny židy a vůbec všechny osoby, které budou zjištěny jako pobuřovači a fanatičtí komunisté. Dále je třeba zajistit všechny osoby, které mohou být užitečné k zjištění a ověření výše uvedených nebezpečných politických živlů . . .“


Aby byly tyto úkoly rychle vyřešeny, byly od RSHA v souhlase s vojenským velitelstvím vytvořeny při inspektorátech bezpečnostní policie pohotovostní oddíly, tak zvané „Einsatzkommando“, které byly přiděleny do zajateckých táborů. Jak tam tato komanda pracovala, je zřejmé z jediného odstavce uvedených směrnic:


„Není žádného důvodu brát na ruské válečné zajatce jakékoliv sentimentální nebo citové ohledy. Proto budou všichni sovětští zajatci, kteří byli „Einsatzkommandem“ zjištěni jako podezřelí, bez odkladu zastřeleni.

Po potvrzení exekucí bude s provedením příslušných nařízení a opatření bezodkladně započato. Není dovoleno, aby sovětští zajatci, kterých se tato opatření týkají, byli ponecháváni v příslušných táborech sebekratší dobu. Popravy nesmějí být prováděny v táborech, ani v jejich bezprostřední blízkosti, nesmějí být veřejné a zásadně nesmějí být přítomni žádní diváci. Podle nařízení příslušného inspektora z Drážďan mají být sovětští zajatci, kteří byli zjištěni jako nespolehliví, převezeni co nejrychleji do koncentračního tábora, kde budou popravy provedeny . . .“


Sovětští váleční zajatci prošli od okamžiku, kdy byli zajati, celým řetězem takových selekcí a šetření.

První přezkoušení bylo provedeno ve frontových kmenových zajateckých táborech. V prvních a dalších zajateckých táborech ve vnitrozemí se tyto selekce opakovaly a prováděly je tamní pohotovostní oddíly „Einsatzkommando“. To až byli zajatci „protříděni“ a zbaveni většiny „podezřelých“ živlů. Vrchní velitelství branné moci teprve v posledních dnech vydalo pokyny a nařízení, jak má být s válečnými zajatci zacházeno. Tato nařízení zdůrazňovala důležitost politického přezkoumání sovětských zajatců; jsou motivována myšlenkou, že u sovětských zajatců nejde o válečné zajatce v obvyklém slova smyslu, nýbrž že jde o nepřítele, jehož vojsko se skládá ze zvířat a bestií, jak zdůraznil sám Adolf Hitler ve své poslední řeči při zahájení Vojenské zimní pomoci 1941/42.

Masové vyhlazování ruských vojenských zajatců polevilo v důsledku mezinárodních komplikací a represálií až v roce 1943 a téměř skončilo roku 1944. Nezávisle na těchto opatřeních byly však desetitisíce jiných válečných sovětských zajatců uvrhovány přímo do koncentračních táborů. Přicházeli po vyčerpávajících, mnohdy měsíce trvajících pochodech, kdy dostávali jen nejnutnější množství jídla. Přicházeli zcela vyčerpáni, vyhladovělí, roztrhaní, a když procházeli branou tábora, podobali se lidským troskám. Když vyšli nazí z „lázně“, byly to kymácející se kostry. Úmyslem esesáků i Wehrmachtu bylo dokazovat, jak jsou Rusové špatně živeni a uboze oblečeni. O tom se mělo přesvědčit hlavně obyvatelstvo na území Německa, když takto zbídačení zajatci pochodovali do táborů.

V koncentračních táborech měla tato demonstrace opačný účinek. Ihned došlo ke spontánní solidární akci, jaké nebylo v táborech do té doby pamětníka. Každý, kdo měl jen trochu možnost, opatřil jídlo a cigarety a mnozí dali svůj poslední kousek chleba. Esesáci zuřili a celý tábor byl za tuto solidární akci potrestán jednodenním odnětím jídla.

Kdyby se splnil původní úmysl nacistů, nepřežil by ani jediný sovětský válečný zajatec dobu zajetí a pobytu v nacistických koncentrácích. O tom je v citovaných pokynech dále uvedeno:


„Zjistili jsme, že požírají na polích otrhané řepné listy, brambory, odřezky řepy, žížaly i myši. Jak nám strážní protiletecké skupiny Klause beim Altenburg vyprávěli, vybírali zajatci z hnojišť shnilé odpadky potravin a pojídali je. Výživa zajatých Rusů je horší nežli ostatních zajatců. Je to proto, že Rusko nepřistoupilo k ženevské konvenci o zacházení s válečnými zajatci. Proto nemáme žádný důvod, abychom s Rusy jednali a zacházeli podle mezinárodních dohod o lidských právech. Nevíme, jak Rusové zacházejí s našimi zajatci, je třeba však uvážit, podle dosud došlých zpráv, že jenom málokterým se podaří přežít . . .“

V rámci těchto opatření došlo také k plánování Osvětimi nejprve jako „Kriegsgefangenenlager“ (tábor válečných zajatců), a teprve když bylo později Hitlerem rozhodnuto tak zvané „konečné řešení židovské otázky“, byl původně zamýšlený zajatecký tábor proměněn na tábor vyhlazovací.

S vyhlazováním sovětských válečných zajatců se začalo hned při výstavbě Osvětimi na podzim v roce 1941. v říjnu přišlo do Osvětimi 12 000 sovětských válečných zajatců. Bylo rozhodnuto likvidovat je hladem. Byli určeni k začátku výstavby Birkenau a objektu I. G. Farben Buna v Monowicích. Na stavbách těchto objektů pracovali a hynuli sovětští váleční zajatci. V polovině dubna 1942 byly dokončeny první dvě zděné budovy.

Z pracovního oddílu sovětských válečných zajatců zůstalo v tu dobu na živu pouze 450 osob, ostatní zahynuli při nelidských životních podmínkách, hladem, nemocemi, vysílením nebo byli esesáky a kápy ubiti k smrti. To byly začátky vybudování vyhlazovacího tábora Birkenau, který měl sloužit jako středisko pro deportace válečných zajatců a židů. Byl plánován jako neustálý a nevyčerpatelný laciný zásobník pracovních sil pro koncern I. G. Farben, pro zbrojařské monopoly a současně i pro plynové komory v krematoriích. Měl plnit dva úkoly. Zajišťovat obrovské zisky nacistickému průmyslu, dodávky zbraní a materiálu válečné mašinerii hitlerovských armád a současně uskutečnit rasistickou theorii nacismu: plánovitě a soustavně ničit všechny příslušníky tak zvaných „méněcenných ras“.

Mnoho vojenských zajatců bylo vysíleno a onemocnělo. Hoess mohl však potřebovat jen zdravé, nebo mrtvé. Střílet takové masy lidí nebylo podle Hoessa dost ekonomické (spotřebovalo by se příliš mnoho munice), ani „humánní“. Hledal lepší způsoby. Eichmann poslal Hoesse na praxi do vyhlazovacího tábora v Treblince. Po svém návratu prohlásil Hoess, že tamější methody plynování kysličníkem uhelnatým jsou primitivní. Smrtící plyn tam byl vyráběn jako výfukový plyn spalovacích motorů. Hoess hledal lepší methodu. Viděl hubení hmyzu plynem cyklon B. V důsledku Eichmannovy návštěvy učinil s ním první pokus 15. 9. 1941. Vybral k tomu účelu 600 sovětských válečných zajatců a asi 250 polských vězňů z táborové nemocnice v Osvětimi a uzamkl je ve sklepě pověstného popravčího bloku 11, v hlavním táboře Osvětimi I. Okna byla utěsněna hlínou a krystaly plynu cyklon B byly vhozeny prostě dveřmi. Příští odpoledne, když esesák Palitsch, který tomuto pokusu asistoval, vstoupil do sklepení a otevřel dveře, bylo tam ještě mnoho živých a položivých zajatců, kteří plynovací pokus přežili. Proto bylo plynování opakováno. Konečná scéna tohoto prvního masového vyhlazování sovětských válečných zajatců plynem cyklon B byla vylíčena polským důstojníkem Z. Rozanskim:


„Ti, kteří byli natlačeni u dveří, ztrnule se opírali a padli nám přímo k nohám, narážejíce svými obličeji na tvrdou betonovou podlahu. Mrtvoly stály rovně jako svíce a naplňovaly celou chodbu bunkru, neboť byly tak natěsnány, že nemohly upadnout . . .“

Po tomto prvním pokusu začalo popravování plynem pravidelně a zanedlouho bylo zahájeno v Birkenau, kde byla pro tento účel adaptována dvě selská stavení.

Poslední plynování sovětských zajatců bylo 28. 11. 1943, kdy přijel do Osvětimi transport sovětských zajatců z estonského zajateckého tábora. Většinou to byli těžce ranění anebo zmrzačení vojáci. Celkem jich bylo 334; byli naloženi na nákladní auto s falešným cestovním rozkazem do Lublina a posláni rovnou do plynových komor.

V listopadu 1944 vydalo vrchní velitelství nový výnos, t. zv. kulkový výnos (Kugel Erlass), podle něhož měli být sovětští váleční zajatci vydáváni gestapu a posíláni k likvidaci do koncentračních táborů. Výnos rozděloval tyto zajatce, kteří měli být vyhlazeni, do pěti kategorií:

  1. Všichni váleční sovětští zajatci, kteří ze zajateckých táborů uprchli a byli opět chyceni.

  2. Všichni sovětští důstojníci-zajatci, kteří odmítali pracovat.

  3. Všichni sovětští váleční zajatci, kteří byli vybráni jako politicky nebezpečné živly zvláštními pohotovostními oddíly, umístěnými v zajateckých táborech.

  4. Každý sovětský válečný zajatec, který se dopustil provinění a podle úvahy velitele onoho tábora nemohl být dost přísně potrestán pro nedostatek disciplinárních prostředků.

  5. Každý válečný zajatec, který byl určen zvláštním dekretem vrchního velitelství k potrestání.

Všechny tyto kategorie byly předávány gestapu na „zvláštní ošetření“. To znamenalo, že byli zbaveni práv válečných zajatců. Byli posláni buď do Mauthausenu a postříleni kulkou do týla, nebo při větším počtu popraveni v plynových komorách Birkenau.


Osvětimský vězeň číslo 20 904, Jiří Beranovský, vězněný v Osvětimi od 1. III. 1941 do 18. I. 1945, vypravuje o sovětských vojenských zajatcích:


Dne 22. června 1941 jsme vyšli k apelu a rozhlas hlásil přepadení Sovětského svazu. Esesáci se chovali jako zběsilí vlivem jakéhosi válečného vzrušení; tloukli a mučili vězně, kteří jim padli náhodou do rukou.

Přes všechno týrání se nálada většiny vězňů zlepšila, neboť byli přesvědčeni, že nacisté musí válku se Sovětským svazem prohrát.

Asi v září proskočily zprávy o tom, že do tábora byli tajně dopraveni sovětští zajatci, důstojníci osvětové služby. Byl na nich vykonán pokus hromadného usmrcení plynem v bunkru bloku č. 11. Zjistilo se to tím, že jiní vězňové viděli na stěnách jejich vězení nápisy a některá jména těchto zajatců.

Koncem října bylo vyklizeno v Osvětimi devět baráků, které byly ohrazeny ostnatým drátem, takže uvnitř tábora vznikl ještě jeden zvláštní tábor, tak zvaná isolace. Začátkem listopadu přivezli nacisté 12 000 sovětských vojenských zajatců, které umístili v těchto devíti barácích. Ubytování bylo strašné. Lůžka neměla slamníky ani přikrývky, v místnostech nebyly stoly ani židle. Den po příchodu museli zajatci odevzdat své stejnokroje i prádlo do desinfekce. Kromě oddílu, který nosil jídlo, a pracovního oddílu několika set vězňů nikdo z těchto 12 000 zajatců nedostal zpět svůj oděv, obuv ani prádlo. Zůstali nazí a třikrát denně byli vyháněni na sčítací apel, kde hynuli za mrazu a nepohody. Jídlo jim vařili zvlášť, mnohem horší než pro nás, pouhou řepu.

Do konce března 1942 jich zůstalo na živu pouze asi 450. Tento zbytek odešel do Birkenau na těžkou výstavbu nového tábora.

Jeden ze sovětských vojenských zajatců byl prvním osvětimským vězněn, který se vzbouřil. V pracovním oddíle, který pracoval na t. zv. Holzhofu (dvůr pro dřevo), došlo ke vzpouře. Sovětský vojenský zajatec zabil sekerou esesáka týrajícího jeho soudruhy. Celou skupinu esesáci ubili a po dlouhou dobu nesměli sovětští vězňové do práce.

Po půlročním pobytu v Birkenau zbylo z celé skupiny pouze asi 100 vězňů. Tehdy nastala zvláštní změna v chování esesáků. Nepatrný zbytek z původních 12 000 sovětských zajatců se stal předmětem mimořádné péče esesáků! Utvořili z nich zvláštní oddíl pouze pro práci v potravinovém skladišti. Byli velmi dobře živeni a dobře oblečeni.

Účelem tohoto opatření byl patrně úmysl koupit si je jako vězeňské funkcionáře a využít jich proti vězňům jiných národností. Esesáci se domnívali, že si je již plně získali, a svěřili jim dokonce mimořádný úkol; když chyběl některý vězeň, bez dozoru ho hledali v prostorách tábora, až u velkého řetězu stráží.

Jak se však esesáci zklamali! Jednoho večera, když opět sovětští vězňové hledali uprchlíka za táborem, až na hranici velkého řetězu stráží, náhle převrátili strážní věže i s esesáky, ubili je, vzali jim zbraně a uprchli. Bylo jich šedesát a útěk se asi většině podařil. Nikdy jsme je živé, ani mrtvé v táboře už nespatřili.

Po tomto odvážném činu se pozvedlo sebevědomí všech vězňů a útěky se množily; pokusy se často dařily, přes všechna i velmi drastická opatření esesáků.


Řečtí židé


Z jiných význačnějších vyhlazovacích akcí uvádíme především řecké transporty ze zimy roku 1942 – 1943 a z jara 1943.

Jejich příslušníci nám vyprávěli, že Němci zřídili v Řecku zvláštní verbovací kanceláře pro zakupování půdy. Kdo si půdu zaplatil, dostal modrou poukázku, kterou se měl vykázat v osidlovaném území.

Do tohoto území se však nikdo z ubohých Řeků nedostal, všichni se octli v Birkenau. A když se snažili posuňky vysvětlit domnělý omyl, vytrhávali jim esesáci jejich poukázky z rukou, vysmívali se jim a surově je bili.

Větší část jich poslali přímo do plynových komor, zbytek do tábora, na práci. Protože neuměli německy, byla situace těchto vězňů obtížnější než vězňů jiných, a drsné podnebí přispívalo k jejich rychlé záhubě.

Ze 70 000 jich nakonec zbylo sotva 1000.


Židé ze Sosnowiec a z Bedzina


V srpnu 1943 byli likvidováni židé z blízkých hornoslezských měst Sosnowiec a Bedzina.

V těchto městech se našly zbraně, a proto byli jejich židovští obyvatelé odsouzeni k smrti v plynových komorách.

Esesmani v osvětimských táborech měli tehdy zvýšenou pohotovost. Tábory byly uzavřeny a střeženy kulomety, veškerá práce byla zastavena.

Vlaky, kterými tyto transporty přijížděly, byly přeplněné, do jednoho vagonu napěchovali až 100 lidí, z nichž se mnoho udusilo. Byli na cestě bez vody a bez vzduchu dva až tři dny.

Když vlak vjížděl do nádraží, začali do něho esesmani střílet z kulometů; mrtvých bylo 2000, ostatní byli polomrtví.

Velitel krematorií Moll se tehdy dopouštěl hrozných zvěrstev: malé děti držel za vlasy ve vzduchu a střílel je.

Mrtvol bylo tolik, že je spalovali nejen v krematoriích, ale rovnali je také do hranic, které potom polili hořlavinou a zapálili.

Obětí bylo asi 30 000 a jejich likvidace trvala dva dny.

Z těchto lidí nepřišel do tábora nikdo, všichni byli posláni do plynu.


Židé z Lodže


V srpnu a září 1944 přijížděly denně také dva vlaky židů z Lodže, kde bylo zrušeno a likvidováno ghetto.

Bylo jich asi 70 000, z toho asi 2000 československých příslušníků.

Roztřídili je, většinu poslali do plynových komor, zbytek do tábora. Ti však téměř všichni v táboře brzo zahynuli.


Maďarští židé


Už v dubnu 1944 byly zahájeny velkorysé přípravy pro příjezd židovských transportů z Maďarska.

Krematoria byla pečlivě opravena, pece byly znovu vyloženy šamotem a komíny vyztuženy železnými obručemi. Nádvoří krematorií ohradili ploty, na které dali ještě přikrývky, aby do nádvoří nebylo ze silnice ani trochu vidět. Za krematorii byly vykopány velké jámy; nikdo sice nevěděl nač, ale každý to tušil.

Zároveň se ve dne v noci usilovně pracovalo na stavbě vlečky z osvětimského nádraží do Birkenau, až mezi krematoria číslo I a II.

Mezi úsekem BI a úsekem BII byla vybudována dokonalá vykládací rampa a čtyři koleje.

S pracemi se tak pospíchalo, že čtyři parní válce pracovaly od časného rána do pozdní noci.

Také počet příslušníků Vyklizovacího oddílu Kanada a sonderkomanda byl zvětšen.

První menší maďarské transporty přišly ze Zakarpatské Ukrajiny už koncem dubna 1944. Jejich vagony byly více než plné a bylo v nich mnoho mrtvých, kteří zahynuli žízní.

V červenci 1944 bylo transportů tolik, že musely být otevřeny nové tábory v úseku BII; byly to tábory BIIb a BIIc, ale to všechno nestačilo. Proto byl zčásti obsazen ještě nedostavěný úsek BIII.

Transporty přijížděly bez přestání, takže celé řady vlaků stály z Birkenau až na osvětimské nádraží.

Na rampě, na niž lidé vystupovali z vlaků, byly navršeny hory zavazadel, protože automobily nestačily odvážet věci do skladišť, a ve skladištích se tvořily hromady větší než baráky.

Zvětšený Vyklizovací oddíl Kanada, 2000 mužů a žen, pracoval sice ve dne v noci, ale hromad, v nichž byly drahocenné potraviny, oděvy, peřiny, dětské kočárky, prádlo, boty, nástroje, knihy a rozličné předměty denní potřeby, neubývalo. Před deštěm nebyly nijak chráněny, takže se mnoho věcí zapařilo a zkazilo.

Esesáci byli stálým tříděním transportů a nesmírným pitím alkoholu úplně vyčerpáni.

Tehdy byla právě veliká ruská ofensiva. Zdálo se, že Němci chtějí ještě co nejrychleji dopravit všechno, co dopravit lze, z východu do Birkenau.

Vlaky z Maďarska bývaly na cestě nejméně čtyři dny a byly tak přeplněné, že lidé neměli ve vagonech dost vzduchu a také nedostali nic pít. Proto se mnozí udusili nebo zahynuli žízní.

Jednou otevřeli vagon a ženy šílené žízní se vrhly na zásobník vody na hašení; nedbaly ani odporu esesmanů ani bití; esesmani je postříleli.

Ale jinak byli lidé celkem šťastni, že se konečně dostali z vlaku a že se mohli nadýchat vzduchu. Chovali se tiše a několik esesmanů hravě ovládalo režii této hry smrti.

Tisícové zástupy čekaly před krematorii a na silnicích mezi tábory, než na ně dojde. I staré primitivní plynové komory, v kterých se plynování v Birkenau před výstavbou krematorií začínalo, musely zahájit znovu činnost.

Krematoria nestačila pálit toto ohromné množství obětí a plameny šlehaly tak vysoko, až se ztrácely v hustém dýmu, který vytvořil nad Birkenau souvislý mrak. Ani slunce jím neproniklo – nad Birkenau byl stín.

Nahromaděné spousty mrtvol se skládaly také do hranic v připravených jámách a v nich se spalovaly.

Celé okolí bylo zahaleno odporným kouřem a zápachem ze spálených lidských kostí a masa.

Továrna na smrt běžela naplno! Vraždilo se v několika směnách, vraždilo se ve dne v noci, vraždilo se bez přestávky!

A vedoucí nacisté, obžalovaní v Norimberku, o tom nic nevěděli . . .

Velitel krematorií Moll byl ve svém živlu a svou ničící a ničemnou vynalézavost uplatnil v dokonalé organisaci hromadného usmrcování a co nejrychlejšího odstranění jeho stop.

Na svůj vynález, kterým uspíšil spalování, byl pyšný: Nařídil, aby kolem hranic s mrtvolami, tedy uvnitř jam, vykopali příkopy, aby do nich mohlo stékat sádlo ze škvařících se těl. A tímto sádlem dal polévat hranice mrtvol, aby se lépe a rychleji spalovaly.

Moll byl opilý sadistickou rozkoší a bavil se podle svého: malé děti a staré ženy házel živé do škvařícího se sádla nebo do ohně.

Protože transporty byly obrovské a plynové komory ani krematoria nestačila, vybírali dost lidí do tábora a teprve odtud je posílali do plynu.

Zejména žen bylo tolik, že je dr. Mengele stále třídil.

Byl to hrůzný pohled na zástupy žen nedostatečně zakrytých několika špinavými cáry, takřka nahých, jak pochodovaly, aby byly odvšiveny, nebo na smrt.

Lidé, kteří byli uznáni za schopné práce, šli do desinfekční stanice. Muži zvlášť a ženy také zvlášť. A z desinfekční stanice vycházely seřazené skupiny otroků do táborů.

Tisíce ostříhaných a skleslých žen naplňovaly denně tábory, v nichž pro ně nebylo připraveno vůbec nic. Nahnali je do bloků, které byly přeplněné, když v nich bylo 500 lidí; maďarských žen však musely pojmout tyto bloky až 1200, takže se ženy musely střídat ve dvou směnách v pobytu v bloku i ve spánku.

Nejhroznější poměry byly v táboře BIIc. Tam bylo umístěno 26 000 těchto žen. Nedostaly prádlo ani přikrývky, nedostaly prostě nic, a v prvních dnech jejich pobytu netekla v tomto táboře ani voda. Zakrátko byly všechny ženy zavšiveny a rozšířil se mezi nimi skvrnitý tyfus. Nemocnice nebyla, byla pouhá primitivní ošetřovna bez lékařských potřeb a bez léků.


Eseslékaři dr. König a dr. Mengele ukázali právě v tomto táboře svou „léčbu“: Ženy, které se hlásily, že je bolí hlava, musely stát celý den na prudkém slunci u brány a večer tento transport odvedli na „zvláštní ošetření“ – do krematoria.

Zdravým a mladým ženám brali krev pro německé vojsko, a tak příslušníci „čisté nordické rasy“ dostávali židovskou krev do svých „ušlechtilých“ žil.

Nacistická propaganda se ovšem zároveň starala o uklidnění v Maďarsku a táborové gestapo nařídilo maďarským nováčkům, aby psali korespondenční lístky s obvyklým textem:

„Daří se mi dobře.“

Ale také ti, kteří šli z vlaků přímo do plynových komor, museli napsat do Maďarska pozdrav – nacistické alibi. Ještě v svlékárně krematorií jim rozdali korespondenční lístky s příkazem, aby napsali domů.

Jako adresu odesilatelů museli psát místo, které existovalo pouze v hlavách esesmanů táborového gestapa:

„Arbeitslager Waldsee.“

Protože tehdy Německo mobilisovalo všechny pracovníky, posílali tisíce těchto otroků také do jiných německých koncentračních táborů nebo do továren.

A zatím co vagony odvážely do říše čerstvé pracovníky, vracely se do téhož Birkenau, do krematoria, vlaky s maďarskými „musulmany“, s troskami lidí, kteří před dvěma či třemi měsíci odjeli na práci.

Do tábora přicházeli tehdy také zástupci soukromých německých firem a vybírali si jako otrokáři ženy a muže na práci do zbrojních továren. Jejich požadavky byly rozmanité; někteří žádali ženy s jemnými prsty, jiní ženy silné a jiní dokonce ženy krásné.

V politickém a v hospodářském životě nacisté vyhlédnutou oběť po každé nejprve oklamali. Také při tomto hromadném vraždění zachovávali tuto zásadu. Když se jim to nedařilo, užili nejhrubšího násilí.


Mezi těmito novými oběťmi bylo také dost vojáků, kteří ještě nedávno bojovali na východní německé frontě a byli doma na dovolené, právě když nacisté zatýkali. Také tyto vojáky poslali do Birkenau.

Tam ukazovali na svá vyznamenání a žádali proto rozličná ulehčení, kterých se ovšem nedočkali.

Viděli jsme dokonce, jak ke krematoriu kráčel hrdě muž v uniformě maďarského generála.

Jednou vznikl před plynovou komorou jakýsi nepokoj, někteří začali asi něco tušit.

Proto k nim esesdůstojník promluvil asi toto:


„Obracím se k vám jako k příslušníkům spojeneckého národa, který s námi bojuje bok po boku. Vím, že je to trpké přijít do pracovního tábora, ale i zde je fronta, a vy ani zde nepřestáváte být našimi spojenci. Podle toho se bude s vámi také v táboře jednat.


Nasazujeme do práce desetitisíce lidí z vaší vlasti, a dnes, ve válečných poměrech, nemůžeme koupat a desinfikovat každého z vás zvlášť. Proto všichni musíte přinést nepatrnou oběť a spokojit se s koupelí a desinfekcí společnou.

Doufám, že u vás najdu tolik porozumění a sebekázně, že tuto oběť, bez které nemůžete vejít do tábora, všichni přinesete.

Prosím, aby někdo z vás, kdo umí německy, přetlumočil tento můj projev.“

Přihlásil se maďarský důstojník a řekl:

„Kamarádi!

Ukažme spojeneckým Němcům, že dovedeme nejen chrabře bojovat, ale že se dovedeme v každé situaci bez reptání podřídit.

Prosím o úplný klid, každý ať se uskrovní, abychom se všichni vešli do této malé desinfekční místnosti.“

Zástup provolával bouřlivě:

„Bravo!“

Mnozí k tomu tleskali a všichni se vtlačili do komory, jejíž dveře se zavřely, a za několik minut byly z chrabrých a ukázněných spojenců ještě ukázněnější mrtvoly.

Zprávu o tom podal ještě téhož večera Filip Müller, topič z krematoria, který uměl německy a maďarsky.

Tehdy bylo Birkenau na vrcholu své smutné činnosti. Všechny jeho tábory byly přeplněny, neboť v červenci a v srpnu 1944 v nich bylo 105 700 lidí.

Rozděleni byli v jednotlivých táborech takto:


BIa ženy . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20 000

b ženy . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 000

a děti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 500

BIIa muži . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 000

b muži, ženy a děti . . . . . . . . . 10 000

c ženy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26 000

d muži . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8 000

d děti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 700

e muži, ženy a děti . . . . . . . . . . 6 000

f muži . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 000

g muži a ženy . . . . . . . . . . . . . 1 500

BIII ženy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 000


Počet maďarských židů, kteří přišli tenkrát do Birkenau, jsme odhadovali na 400 000 a v plynových komorách zničili za 24 hodin 14 transportů, kterými přijelo asi 20 tisíc lidí.

Byli jsme svědky zločinu dokonalých vražd na příslušnících maďarského národa v provozovnách továrny na smrt. Bestiální a sadističtí vykonavatelé těchto masových vražd SS Totenkopfverbände byli poslušnými a ochotnými nástroji svých vůdců, nacistických pohlavárů, zakladatelů a organisátorů vyhlazovacích táborů, Himmlera, Göringa, Kaltenbrunnera, Eichmanna a jiných.

V odstupu času byly to zejména protokoly mezinárodního tribunálu norimberského procesu, které nám umožnily doplnit a osvětlit to, čeho jsme sami byli svědky, a odhalit i pozadí příprav. Tyto doplňky usnadní čtenáři představu o neuvěřitelné obludnosti nacistických činů a záměrů. V celé své velikosti a zvrhlosti vynikly teprve později, po osvobození, hlavně při soudních přelíčeních nad válečnými zločinci. Dokumenty z německých archivů, výpovědi obžalovaných a svědků prokázaly, že tyto zločiny byly plánovány již dávno před vypuknutím války. Hromadné popravy byly pečlivě organisovány. Do nejmenších podrobností byly promyšleny methody a úskoky užívané nacisty pro klamání obětí i ostatní veřejnosti, zejména příslušníků tohoto národa, jehož likvidace nebyla ještě pojata v časovém plánu nacistů.

Jedním ze zmocněnců pro „konečné řešení židovské otázky“ byl nejbližší spolupracovník Kaltenbrunnerův a Heydrichův, náčelník gestapa v Hlavním úřadě říšské bezpečnosti, Adolf Eichmann. Úzce spolupracoval s velitelem osvětimského tábora Hoessem. Měl zvláštní plné moci a byl odpovědný za vyřešení židovské otázky také v Maďarsku. Jeho nejbližší spolupracovníci vypovídali v Norimberku o tom, jak jim Eichmann vysvětlil pojem „konečného řešení“:


Fysicky vyhubit všemi prostředky ve vyhlazovacích táborech, vraždit v plynových komorách a těla spalovat v krematoriích. Nejdříve ale plně využít práce schopné vězně a vymáhat na nich všemi prostředky nejvyšší pracovní výkon!


Popsali jsme, jak v Birkenau probíhaly horečné přípravy ke zvýšení výkonu spaloven krematorií. Zatím co v pracovních oddílech padaly vyčerpáním a mučením stovky vězňů, kteří za pokřiku a bití kápů a esesáků ve dne v noci horečně stavěli železniční koleje, aby vlaky smrti mohly přijíždět z osvětimského nádraží přímo na nádvoří krematorií před plynové komory a pece, pracoval Eichmann osobně v Maďarsku. Vedl tam „politická jednání“ s maďarskou vládou. Se svým vybraným štábem uskutečňoval organisační přípravy, aby židé jako první nastoupili cestu k „zvláštnímu ošetření“ do Osvětimi.

Po vstupu německých vojsk do Maďarska v březnu 1944 přijel Eichmann s velkým oddílem esesáků do Budapešti. Navázal ihned spojení s členy tehdejší maďarské vlády, zejména se státními sekretáři Enderem a von Baki. První opatření, které Eichmann s těmito maďarskými vládními činiteli dohodl a neprodleně také provedl, byla koncentrace maďarských židů v určitých místech. Toto opatření probíhalo podle pásem a bylo započato na tehdejší Podkarpatské Rusi a v Transylvánsku. Operace byly zahájeny v polovině dubna, tedy právě v době, kdy Hoess v Osvětimi velkoryse připravoval přijetí maďarských transportů. V Zakarpatské Ukrajině bylo Eichmannovou akcí soustředěno více než 200 000 židů. Byli umístěni v malých městečkách a vesnicích za nesnesitelných ubytovacích a zásobovacích podmínek. Eichmann navrhl Maďarům, aby tito židé byli přemístěni do Osvětimi nebo do jiných koncentračních táborů. Trval však na tom, aby maďarská vláda nebo některý její člen o to sami oficiálně požádali. Tuto žádost potom podal ministr von Baki.

Ihned poté následovala evakuace. Transporty vlaků byly nepřetržitě odesílány do Osvětimi. Akci řídil z pověření ministerstva vnitra podplukovník Ferenci za použití maďarského četnictva. Odvážení transportů v květnu 1944 a evakuace se řídily podle pásem, nejprve ze Zakarpatské Ukrajiny, potom z Transylvánska, severního, jižního a nakonec ze západního Maďarska. Budapešť byla určena až na konec června; evakuace však nebyla provedena.

Pro evakuaci a koncentraci židů, dále k instruování a kontrole četnictva vytvořil Eichmann zvláštní operační skupiny, nazvané „Einsatzgruppen“. Jejich členy byli esesáci, osvědčení vrahové z různých koncentračních táborů. Maďarská operační skupina byla organisována začátkem března 1944. Byla vybrána a vycvičena v jednom z nejhorších koncentračních

táborů, v Mauthausenu u Lince. V tomto oddílu shromáždil Eichmann většinu svých spolupracovníků, kteří měli v jeho úřadě nějakou funkci. Oddíl měl název „Eichmannův oddíl pro zvláštní účely“ a prováděl všechna brutální a drastická opatření spojená s tak zv. řešením židovské otázky v Maďarsku. Zprávy o výsledcích své činnosti podával Eichmann přímo do Berlína Kaltenbrunnerovi. Z maďarské strany byl vytvořen tak zv. „roztřiďovací výbor“, který určoval skupiny a pořadí, jak mají být židé z Maďarska evakuováni. Někteří členové tohoto maďarského výboru se snažili navázat spojení s Eichmannem, aby mohli změnit osud maďarských židů. Výbor navrhoval Eichmannovi hospodářské ústupky za to, aby židé směli zůstat v zemi. Tyto návrhy byly především finanční povahy a Eichmann byl nucen je předat Himmlerovi k vyjádření. Himmler určil pro další jednání o těchto návrzích jiného esesáka, standartenführera Beckera. Za „roztřiďovací výbor“ vedl jednání dr. Kastner, který ihned při první poradě předal Eichmannovi tři miliony pengö s žádostí o odklad deportací. Eichmann však ani během jednání odesílání transportů nepřerušil, jednání protahoval se zřejmým úmyslem postavit výbor před hotovou věc: poslat do Osvětimi co nejvíce maďarských židů a akci rychle ukončit. Ve velké míře se mu to podařilo a deportoval do Osvětimi 450 000 maďarských občanů židovského původu.

O každém vybaveném transportu byl telegraficky uvědoměn náčelník bezpečnostní policie v Berlíně; také mu byla posílána přesná statistická hlášení. Všichni tito židé s výjimkou nejvýše asi 25%, kterých bylo použito na práce, přijeli do Birkenau a tam s nimi bylo naloženo ve smyslu nacistických pojmů „konečné řešení“ a „zvláštní ošetření“ . . .

Z budapešťských židů bylo v říjnu až listopadu 1944 vybráno a deportováno do Německa asi 30 000 osob. V Německu jich mělo být použito jako pracovní síly na stavbě tak zvaného jihovýchodního valu, opevněných posic kolem Vídně. Z velké části to byly ženy. Dvě stě kilometrů dlouhou cestu z Budapešti až na německé hranice šly pěšky. Transporty byly rozděleny na skupiny podle zvláštních cestovních plánů. Jejich zásobování a ubytování za pochodu bylo neobyčejně špatné. Většina z nich onemocněla a zeslábla. Když přišli na místo, kde měli pracovat, vedoucí pracovních táborů je odmítali, protože vysílením hromadně umírali. Velká část jich v těchto tak zvaných pracovních táborech zahynula, hlavně vyčerpáním a epidemickými nemocemi. Asi 12 000 jich bylo dopraveno do Vídně, asi 3000 do Bergen-Belsenu.

Vcelku možno odhadnout, že z půl milionu maďarských židů jich zbylo na živu po skončení Eichmannových operací sotva 40 000.

Zbývá jedna otázka. Adolf Eichmann, jeden z hlavních iniciátorů a organisátorů hromadného vraždění, se pohybuje volně na svobodě . . .

Má sice jiné jméno, ale západní svět mu dovoluje, aby „pracoval“. Světový tisk přináší o něm občas zprávy. Jednou byl prý poradcem egyptské vlády, jindy píše, že se objevil v Jižní Americe.

Svobodný pohyb a umožnění činnosti tak těžkému válečnému zločinci, jako je Eichmann, je usvědčující skutečností pro kapitalistický systém.

Bylo by největším omylem se domnívat, že po vyřešení „židovské otázky“ v případě nacistického vítězství by snad Eichmannové odešli do pense. Nikoliv, to měl být pouhý začátek vyzkoušení nového prostředku. Jsou důkazy o tom, že nacisté se chystali na rázné vyčištění „Východního prostoru“. Tím rozuměli v prvé řadě své nejbližší sousedy, kteří stáli v cestě, český a polský národ.


Cikáni


V únoru 1943 dovezli do Birkenau první transport cikánských rodin a umístili je v novém tehdy táboře BIIe.

Byli to cikáni z celé střední Evropy a zakrátko jich dovezli několik tisíc.

Slibovali jim, že jsou v táboře jenom dočasně a že je brzo usídlí na novém území na východě. Nedostatečná výživa, špatná hygiena a zacházení německých „zelených“ vězňů-zločinců však pomohly velitelství tábora většinu cikánů zahubit.

Přitom se někteří cikáni dověděli teprve od německých úřadů, že nejsou pravými příslušníky německého národa, že jsou rasy cikánské. Tak vznikla tragikomická situace: v cikánském táboře se octli vězňové, kteří byli vyznamenáni rytířskými kříži a podobně – tak se jim nacisté odvděčili za jejich statečnost na frontách.

Tábor byl přeplněn cikánskými dětmi, pro které upravili zvláštní hřiště s velkým nápisem:


DĚTSKÁ ŠKOLKA


Tam děti nahnali a vyfotografovali je.

V táboře děti špatně šatili a nedostatečně živili; velitelství tábora jim sice přidělovalo máslo, to však bylo skoro vždycky cestou k dětem rozkradeno.

Jak vypadalo bydlení celých cikánských rodin na palandách v blocích-koňských stájích, dovede si každý snadno představit.

Brzy vypukly v cikánském táboře nakažlivé choroby, zejména skvrnitý tyfus, a tehdejší velitel osvětimského tábora Hoffmann poslal obyvatele dvou bloků do plynu, „aby zabránil šíření epidemie“.

Cikáni měli při číslování samostatné pořadí a k jejich číslu bylo připojeno písmeno „Z“ (Zigeuner).

Krásné cikánky popletly hlavy mnoha esesmanům a láska cikánek se jim stala osudnou.

Pověstný osvětimský kat raportführer Palitsch, mnohonásobný vrah, zaplatil milostný poměr k cikánce životem; také zástupce velitele tábora Jochuma přeložili pro poměr s cikánkou na frontu, kde ihned padl.

Na jaře roku 1944, kdy Německo mobilisovalo poslední pracovníky, začali cikánský rodinný tábor likvidovat: muže a ženy schopné práce poslali do Německa, zbytek, asi 3000 lidí, poslal dr. Mengele do plynových komor.

To se stalo 6. srpna 1944 večer.

Tehdy bojovali esesmani s klacky v rukou a s pomocí psů a německých „zelených“ vězňů-zločinců proti posledním příslušníkům tohoto tábora, proti ženám s dětmi a proti starým mužům.

Naše dílna sousedila přímo s cikánským táborem, takže jsme dobře slyšeli nezapomenutelný křik lidí odvážených na smrt.

„Pane esesman, nechte mě žít!“ prořízl znenadání vzduch český výkřik malého hocha.

Odpovědí na to byly rány klackem.

A všechny je nahnali na nákladní auta a zavezli do krematorií.

V krematoriu se cikáni pokoušeli znovu o odpor, ale marně.

Mnozí křičeli:

„Já jsem říšský Němec!“

Ale ani to jim nepomohlo.

Tak dopadlo „nové usídlení“ cikánů po osmnáctiměsičním čekání!

Vžitý název „cikánský tábor“ bylo potom zakázáno vyslovovat.

Dr. Mengele korunoval své dílo tím, že potrestal asi 20 polských ošetřovatelů z bývalé cikánské nemocnice, kterou vedl profesor dr. Epstein z Prahy. Vsadil je do trestného bloku s odůvodněním, že špatně konali svou ošetřovatelskou službu a že touto svou nedbalostí přivodili onemocnění cikánů a jejich záhubu v plynu. Tak přísným ochráncem svých nemocných byl – dr. Mengele!