Vězňové z Lublina

V červnu 1943 přivezli do Birkenau několik tisíc vězňů z koncentračního tábora v Lublině.

Před odvezením do krematoria je zavřeli na dva dny do bloků, nahé, bez jídla a bez vody. Bloky byly jimi přeplněny a v den, kdy je odváželi, jevili tito vězňové už jenom slabé známky života. Na auta je nakládali jako pytle.

Než je zavezli do plynových komor, přijela v elegantních automobilech komise esesdůstojníků, vybrala si z nich vyhublé a znetvořené lidské kostry a vyfotografovala je. Později jsme viděli fotografie těchto ubožáků v ilustrovaném německém časopise a ohromeni jsme četli, že to jsou oběti britského teroru a hladu v Indii.

Někdy vybírali a fotografovali židovské vězně také pro Streicherův časopis Der Stürmer.

Opotřebovaní vězňové

V roce 1944, kdy byla nouze o každého pracovníka, posílali vězně z Birkenau na práci do menších koncentračních táborů a do továren.

Tito otroci zůstávali však stále majetkem Birkenau, v Birkenau je vedli v evidenci, a když byli prací vyčerpáni, zase je do Birkenau vrátili.

V Birkenau vyprazdňovali tyto „musulmanské vlaky“ do krematoria.

Vagony, kterými tito opotřebovaní vězňové přijeli, naplnili novými, čerstvými vězni, které za několik měsíců vrátili a stejně zničili.

Choromyslní

Do Birkenau přiváželi často také transporty duševně chorých z vyklizených ústavů pro choromyslné z celé Evropy.

U těchto transportů nezkoumali rasový původ jejich osazenstva – ničili je tak, jak je přivezli.

První takový transport, asi 1000 lidí, přijel v osobních železničních vagonech v říjnu 1942 z Holandska, přivezl muže i ženy a byl poslán rovnou do plynových komor.

Další transport choromyslných přijel v lednu 1943, bylo to 700 žen a mužů z Německa.

V únoru 1943 přijel transport 800 duševně chorých z Francie a později 150 z Belgie.

Všichni byli usmrceni stejně.

Kromě těchto větších transportů přiváželi po celý rok menší skupiny choromyslných, 20 až 60 osob, hlavně z Polska. Tyto skupiny bývaly v jednom až ve třech vagonech připojeny k velikému, hromadnému transportu nebo přijížděly samostatně.

Také tyto oběti netušily, co je v Birkenau čeká.

Ve vagonech bývali často vysvlečeni, smáli se, zpívali a plakali. Esesmani s nimi zacházeli brutálně a pažbami pušek jim rozbíjeli hlavy.

STATISTIKA SMRTI

Tato statistika lidí, které Němci v Birkenau zničili, je sestavena podle zpráv a odhadu vězňů, kteří byli v nejužším styku s přijíždějícími transporty. Byli to především vězňové z Vyklizovacího oddílu Kanada a pak písaři, kteří vězňům vtetovávali vězeňská čísla a kteří zakládali kartotéky těch, kdož přišli do osvětimských táborů jako „schopní práce“.

Z těch, kteří přijížděli, šlo asi 80 procent z vlaku přímo do plynu, aniž byli počítáni nebo zapisováni. Proto nelze říci přesnou číslici těchto obětí. Jejich počet jsme zjišťovali dotazem u těch, kteří z nich byli vybráni, aby zůstali v táboře.

Sovětská úřední komise odhaduje osvětimské oběti na 4 000 000, my jsme napočítali 3 500 000 příslušníků (mužů, žen a dětí) těchto národností:

české a slovenské . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 150 000

americké (židé s americkou

státní příslušností) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 000

belgické . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60 000

francouzské . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 150 000

holandské . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90 000

italské . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6 000

jugoslávské . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 000

maďarské . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 400 000

německé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 250 000

norské . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 000

polské a ruské . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 300 000

řecké . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 80 000

celkem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 500 000

V maďarských příslušnících je část československých státních občanů, kteří byli posláni do Birkenau ze zabraného Slovenska a Zakarpatské Ukrajiny jako židé maďarští.

Vězňů, kteří byli vybráni při třídění transportů jako práce schopní a byli zapisováni a posláni do osvětimských táborů, bylo 398 000.

Každý nováček dostal pořadové číslo, které mu vtetovali také na ruku. Čísla po zemřelých se znovu nepřidělovala, a tak se podle vězňova čísla snadno poznalo, jak dlouho je v táboře: čím nižší měl číslo, tím déle tam byl.

Asi 30 000 vězňů, kteří přišli na podzim 1944, nebyla pořadová čísla už vtetována proto, že byli určeni pro práci v říši; byli to hlavně Maďaři a někteří vězňové z Terezína. Také vězňům-Němcům, kterých prošlo osvětimskými tábory jenom několik tisíc, se čísla nevtetovávala.

Všichni vězňové byli číslováni, jako by patřili do jednoho tábora, přitom však byli rozděleni do několika skupin, označených před pořadovou číslicí písmenem:

muži . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 – 205 000

ženy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 – 92 000

sovětští vojenští zajatci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . R 1 – 12 000

muži . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . A 1 – 20 000

ženy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . A 1 – 29 000

muži . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . B 1 – 18 000

cikáni (muži) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Z 1 – 7 000

cikáni (ženy) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Z 1 – 8 000

vězňové na vychování

(Erziehungshäftlinge) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . E 1 – 7 000

Celkem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 398 000

Odečteme-li od těchto 398 000 vězňů, zapsaných v osvětimských táborech, asi 50 000 vězňů, kteří v nich byli v den evakuace dne 18. ledna 1945, naskýtá se otázka, kde je zbytek asi 350 000 lidí, kteří také přišli do

ábora?

Odpověď: Transporty odešlo z Osvětimi do říše asi 30 000 vězňů; zbytek, to jest asi 320 000 lidí, zahynul nemocemi nebo těžkou prací a vysílením; kdo nemohl pracovat, byl otráven injekcí nebo šel do plynové komory.

Sečteme-li náš počet těch, kteří šli na smrt přímo z vlaků (3 500 000), s těmi, kteří museli před smrtí projít tábory (320 000), a s těmi, kteří zahynuli při evakuaci osvětimských táborů (15 000), nejsme daleko od číslice sovětské (4 000 000).

Do Birkenau přivezli příslušníky téměř všech evropských národů.

Pozorovali jsme rozdíly mezi nimi, zejména to, jak snášeli strašné útrapy tábora.

Nejméně vytrvalí byli Holanďané; za několik dní po příjezdu onemocněli žaludečními a střevními chorobami, z kterých se už nevzpamatovali.

Také ostatní západoevropští vězňové, Francouzi a Belgičané, těžce snášeli táborové podmínky.

Řekové a Italové nevydrželi dlouho. Ničilo je podnebí.

Nejlépe odolávali Rusové, Poláci a Maďaři.

Češi a Slováci byli tak asi uprostřed.

Tato charakteristika není ovšem úplná. U příslušníků všech národů záleželo mnoho na jejich politickém uvědomění. Uvědomělý a pokrokový vězeň snášel táborový život mnohem lépe.

Osamocený jednotlivec se nemohl udržet v tak těžkých životních podmínkách. Nejlépe vydrželi ti, kteří žili v kolektivu. A kolektiv, který byl politicky na výši, dokázal i v táboře vytvořit hnutí odporu a bojovat proti nacistům.

POSLEDNÍ POZDRAVY

List na rozloučenou

Manželka vězně číslo 73 043 Elly Kulková poslala tento list svému muži

dne 30. června 1944, před očekávanou cestou do plynové komory. Jeho

snímek je v obrázkové příloze.

Můj nejdražší. V poslední noci mého života se s Tebou loučím. Naše štěstí bylo sice krátké, alek krásné. Vzpomínám na krásný začátek naší lásky až ke krutému konci. Byl jsi největším štěstím mého života a s radostí bych za Tvou záchranu svůj život obětovala.

A náš malý nevinný Otík, proč ten tak krutou, hrubou rukou musí skončit svůj krátký život!

Vzpomínám naposled svých drahých. Sejdeš-li se ještě jednou s nimi, tisíckrát je líbám, svoji milovanou sestru, bratra a Olinku, Maxi i Lydi a zvlášť vřele Danečka a Lianku. Přeji všem šťastnější život, jako byl náš. Ať statečně bojují za naši svobodu a pomstí nevinnou krev svých drahých.

Tobě, můj drahý, děkuji za Tvoji obětavost, lásku a štěstí z celého srdce.

Zůstaň tím, co jsi, statečným, neoblomným hrdinou. Budu na Tebe vzpomínat, za Tvou záchranu se modlit až do posledního dechu. Všem Tvým kamarádům poslední vzpomínky a pozdravy.

Zůstaň zdráv, milovaný! Líbá Tě naposled Tvá Elly a Tvůj malý Otíček!

S Bohem.

My mrtví žalujem!

Neznámá autorka poslala tuto a další báseň před smrtí dne 8. března 1944 z krematoria v Birkenau.

Ne, na našich hrobech nehnijí kříže

a náhrobky se neklenou,

ne, nejsou tam věnce, ni tepané mříže,

andělé s hlavou skloněnou,

vrby a věnec se zlatým vláknem,

svíčka, jež nikdy nezháší.

My hnijem v jamách, politi vápnem,

v kostech nám vítr haraší.

Vybledlé lebky beznadějí

na ostnatých se drátech chvějí

a popel náš jde do všech stran

v tisíci urnách rozmetán.

Tvoříme řetěz kolem světa,

semena větrem rozvátá,

čítáme dny, měsíce, léta,

čekáme, čas nám nechvátá.

A stále víc je nás tu dole,

bobtnáme, rostem den co den,

už nadouváme vaše pole,

až jednou pukne vaše zem.

A potom vyjdem, strašný řad,

na lebce lebku, s hnátem hnát

a zařvem ve tvář lidem všem:

My mrtví žalujem!

Cizí hrob

Schýlený kříž a puklá helma,

vyprahlou zem déšť nezkropí.

V tom hrobě pod sesutou věží

jak cizí v cizí zemi leží

zabité mládí

Evropy.

Zavalen vratkým křížem z břízy

ten hrob se mění v hrozný vřed.

A tady cizí, v cizí dáli

jsou mezi kostmi ideály

dvaceti mladých let.

Ne, pomník věru není třeba

v tom tichu na hrobu,

neb nade všemi kříži z kovu

ten hrob řve stále znovu

svou věčnou žalobu.

Ale až bouře přežene se,

kdo pochopí, kdo pochopí,

že tady v cizím hrobě hnije

kdo řekne, pro čí utopie,

zrazené mládí Evropy.

OTROKÁŘI, ŽALÁŘNÍCI A KATANÉ

AKCIONÁŘI TOVÁRNY NA SMRT

Továrna na smrt nebyla postavena pouze pro vyhlazování politických a ostatních nepohodlných odpůrců nacistického imperialistického Německa. Sloužila také nacistickému hospodářství. Než nacistický politik poslal své odpůrce a oběti do plynových komor, zmocnil se jich nejdříve nacistický ekonom. Nutil je brutálním způsobem, aby sami budovali zařízení pro vlastní záhubu, a kromě toho jich využívala ještě hospodářsko-vojenská výrobní střediska zbrojařských monopolů I. G. Farben, Krupp, Siemens atd. Tyto mezinárodní zbrojařské koncerny měly ve všech osvětimských táborech své pomocné závody. V nich vykořisťovali vězně otrockou prací, až do úplného vysílení. Teprve potom je nacisté poslali do plynových komor.

V roce 1943, po stalingradské porážce, získal nacistický ekonom nad politikem určitou převahu v rozhodování o osudech vězňů. Potřeboval více pracovních sil. Nastalo transportování skupin vězňů do továren v zázemí. Nacionálně socialistická strana podporovala přímo svůj finanční kapitál, půjčovala mu stále nové a nové otroky na práci a po jejich využití je vracela do osvětimských plynových komor. Ani smrt neznamenala však ještě konec vykořisťování. Určitých částí lidských mrtvých těl se zmocnily nacistický průmysl, banky a vědecké ústavy. Z ohořelých kostí se vyrábělo umělé hnojivo, z lidského tuku mýdlo a z ženských vlasů matrace a žíněnky. Za zlato z vytrhaných zlatých chrupů mrtvol si opatřovali nacisté u zahraničních bank devisy a vědecké ústavy a laboratoře používaly masa z lidských těl k pěstování živných půd pro bakterie.

A o tom, jak a kým byly pomocné závody zbrojařských koncernů budovány a jak v nich byli vězňové vykořisťováni, svědčí výňatek z odůvodnění krakovského rozsudku nad osvětimskými válečnými zločinci z prosince 1947:

Tábor v Monowicích, zvaný z počátku „Lager Buna“ a později „Lager Monowitz“, byl největším pracovním táborem z osvětimských táborů. Zaujímal prostor okolo 15 kilometrů čtverečních. Počet v něm umístěných vězňů dosáhl 25 000 osob. Vězňové pracovali na stavbě podniku „I. G. Farbenindustrie“ v Monowicích pro výrobu umělého benzinu z uhlí; dále se tam budovalo zařízení potřebné k provozu továrny na synthetickou gumu. Firma I. G. Farbenindustrie stavěla tento podnik prostřednictvím různých stavitelských firem a vězňové zaměstnaní při této stavbě pracovali na jejich účet. Pro firmu I. G. Farbenindustrie pracovali také vězňové z táborů „Fürstengrube“, „Günthergrube“ a „Janinagrube“. Firma zakoupila tyto doly pro těžbu uhlí potřebného k výrobě benzinu a gumy v Monowicích.

Přímo v Osvětimi vznikla nová základna Kruppova koncernu pod jménem „Weichsel-Union-Metallwerke“, která vyráběla rozbušky do dělostřeleckých nábojů, při čemž zaměstnávala na 1000 vězňů. Vězňové tábora v Osvětimi a jeho filiálkách pracovali ještě v několika podnicích soukromých, na příklad v dolech koncernu „Hermann Göring Werke“ v Javišovicích, v továrnách firmy „Oberschlesische Hydriawerke“ v Blechovni, které vyráběly umělý benzin. V těchto podnicích pracovalo asi na 3000 vězňů.

Další vězňové pracovali ve zbrojních podnicích akciové společnosti „Berghütte“ v Světochlovicích a Sosnovci, která také těžila uhlí v Javořině, v huti a slévárně „Laura“ v podniku „Deutsche Gassrusgesellschaft“ v Hlivicích, v základnách Siemense v Bobreku a také na účet říšské dráhy v opravnách železničních vagonů a lokomotiv v Hlivicích.

Kromě toho pracovali osvětimští vězňové v podnicích kontrolovaných úřadem W. V. H. A., na př. V „Deutsche Erd und Steinwerke“ (DEST), k nimž náležely mezi jiným továrna na cement v Golešově a štěrkovna v Rajsku, dále v „Deutsche Ausrüstungwerke“ (D. A. W.) v Osvětimi, u firmy „Deutsche Lebensmittel G. m. b. H.“, která měla v režii všechny kantiny, jatky a táborové pekárny. Vězňové byli zaměstnáni také v hospodářstvích zemědělských, lesních a rybných, vedených esesáky v obvodu osvětimského tábora. Osvětimští vězňové pracovali posléze v kancelářích, kuchyních, nemocnicích, stájích, lázních, dílnách, na instalaci vodovodů a jiných táborových zařízeních, dále stavěli tábory a udržovali je v provozu. Tyto všechny práce vykonávali vězňové v tak zv. komandách, t. j. pracovních skupinách, pod dozorem vedoucích skupin, složených z esesáků a jim na pomoc přidělených kápů, kteří se rekrutovali z řad německých zločinců z povolání. Za své práce, vykonávané mnohdy ve vzdálenosti několika kilometrů od tábora a často za nejhorších podmínek, obdrželi jenom chatrný oděv a nedostačující potravu, ačkoliv byl na nich vymáhán nejvyšší výkon.

V těchto podmínkách ztráceli vězňové síly, často podléhali chorobám a vraceli se jako práce neschopní do tábora, kde je vybírali, usmrcovali a mrtvoly spalovali v krematoriích.

Proti tomu organisace SS a kapitalistické podniky vytěžily z otrocké práce vězňů obrovské zisky. Podniky platily totiž za jeden den práce vězně kvalifikovaného od 0,25 do 6 RM a nekvalifikovaného od 0,25 do 4 RM, při čemž vlastním podnikům SS byly počítány nejnižší sazby. Hodnota vlastního vydržování vězňů byla správou tábora počítána asi na 30 pfeniků denně.

Za těchto podmínek potřeba vězeňských pracovních sil u německých podniků stále stoupala. Podle dokumentů v lednu 1943 odpracovali muži (denní průměr 14 519 vězňů mužů) – 435 590 pracovních dnů a ženy (denní průměr 2599) – 77 791 dnů. V prosinci 1943 odpracovali muži (denní průměr 31 471 mužů) – 944 153 dnů a ženy (denní průměr 8026 žen) – 242 776 dnů. Vězňové pracovali v neděli i ve svátek. Počet nemocných (nezaměstnaných) kolísal a činil u mužů od 12 – 20%, u žen mezi 15-35%. Účty, které byly poslány v prosinci 1943 šedesáti různým firmám, udávají celkovou sumu 2 040 185 RM za jeden měsíc. Je pochopitelné, že v Osvětimi i v okolí přibývalo tak více německých podniků a jejich filiálek a že vznikl plán přetvořit během doby osvětimský tábor v gigantický koncentrák, místo se jménem „Himmlerstadt“, které počítalo s koncentrací tři čtvrtě milionu

lidí . . .

Je třeba vidět přímou spojitost jmen průmyslových koncernů I. G. Farben, Krupp s Osvětimí. Časový odstup a zejména poválečný vývoj politických událostí potvrzují, že nacismus byl pouhým nástrojem mezinárodních průmyslových koncernů. Úloha esesáků spočívala v plnění prostého úkolu vyhubit a zotročit celé skupiny národů, které stály v cestě hospodářské expansi poválečných i válečných cílů fašismu. Tuto přímou souvislost německých průmyslových koncernů se světovým kapitálem dokazuje řada skutečností, z nichž nejprůkaznější nám byla v době věznění nepochopitelná a záhadná. Ačkoliv celý svět věděl o existenci osvětimské továrny na smrt, nikdo nerušil její provoz.

V celé říši byla největší bezpečností protiletecká opatření, ale přesto letadla západních mocností našla vždy své cíle. Těsně před koncem války bylo zničeno krásné a výstavné město Drážďany. V posledních dnech války byly bombardovány plzeňské Škodovy závody a pražská Českomoravská.

Hustým kouřem ve dne v noci dýmající a několikametrovými plameny šlehající komíny čtyř krematorií byly cíle více než výrazné, právě tak jako průmyslové a zbrojařské objekty v jejich okolí. A přece tyto cíle nikdy nebombardovali!

Mnozí akcionáři továrny na smrt přežili ve zdraví válku. Někteří z nich byli i odsouzeni, ale většina jich dostala milost a byla předčasně propuštěna z věznic. Dnes jsou dosazováni opět na vysoké politické funkce. Bývalí ředitelé I. G. Farben a jiní, kteří pomáhali stavět a udržovat provoz osvětimského tábora, neuznávají vojenskou porážku hitlerovského Německa ani krach nacistické politiky. Naše generace je pamětníkem a svědkem, jaké zločiny byly spáchány ve jménu obludné hitlerovské ideologie vlády nadčlověka, životního prostoru a rasismu. Byly to koncentrační tábory, plynové komory, pece krematorií, různé injekce, sterilisace, vivisekce, jejichž oběťmi byli vězňové koncentračních táborů a zavlečení pokojní občané, porobení národů, považovaných za schopné asimilace, a vrchol všeho – soustavné vyhlazování národů považovaných za nižší a konečně „genocidium“.

A dřívější nositelé těchto zvrhlých, celým světem odsouzených idejí se znovu snaží ovládnout německý národ a hlásají novou, stejně ničemnou ideologii revanšismu, jejímž cílem je připravovat novou světovou válku a nové zotročení a ničení národů.

To se nesmí podařit. Osvětim se nesmí již nikdy opakovat.

ESESÁCI

Oznamuji vám, že jste sem nepřišli do sanatoria, nýbrž do německého koncentračního tábora, ze kterého není jiného východu než komínem. Komu se to nelíbí, může jít hned do drátů vysokého napětí. Jsou-li v transportu židé, nemají právo žít déle než dva týdny, kněží jeden měsíc, ostatní tři měsíce.

Z uvítací řeči esesáka Fritsche,

velitele tábora Osvětim I.

Jací byli?

Vlastně teprve nyní, měsíce po osvobození z koncentračních táborů, si uvědomujeme velikost nenávisti všemocných esesáků proti bezmocným vězňům.

Ano, bojovalo těch esesáků, mužů i žen, na domácí nacistické frontě po celou válku mnoho!

A bojovali „statečně“ a „vítězně“ – vždyť bojovali, po zuby ozbrojeni, proti bezbranným, proti nemocným, proti starcům, proti ženám a proti dětem!

Tvrdostí a surovostí soutěžili mezi sebou a zároveň se jimi ucházeli o přízeň svých představených, kteří je povyšovali a doporučovali pro vyznamenání. Zvlášť úspěšní z nich, a úspěšní byli velmi mnozí, také byli za tento boj vyznamenáni záslužnými kříži!

Denně vyvstávají před naším vnitřním zrakem ona utrpení a ony hrůzy, které jsme zažili a viděli. Nedovedli jsme pochopit, jak je možné, že esesáci kopou do zmučených a úplně už bezvládných těl žen a mužů – a oni je bili a kopali tak dlouho, dokud neuviděli krev; jindy běsnili tak dlouho, až oběti přestaly jevit známky života.

Esesáci nenáviděli nás – my nenávidíme je za jejich zvířeckosti, marně však se snažíme vzbudit v sobě aspoň část oné šílené nenávisti proti našim žalářníkům a katanům, kterou oni měli proti nám.

Často jsme se přesvědčovali o tom, jakou kulturní úroveň měli tito přední vojáci nacismu: mnozí se neuměli ani podepsat, a myslit za ně musel opravdu jenom jejich vůdce Adolf Hitler – jeden z nich.

Věděli jsme, že se pro esesmany pořádá pravidelné politické školení, v němž je hitlerovskými hesly vybičovávají proti vězňům. Stále jim zdůrazňovali, že každý vězeň je těžký, vlastně nejtěžší zločinec a nepřítel německého národa.

První věta desatera pro blokführery zněla:

„Každý vězeň je státní nepřítel číslo 1.“

Na těchto přednáškách vštěpovali esesmanům, jak mají z vězňů vytloukat největší pracovní výkony, jak mají bitím a mučením zastrašovat a udržovat disciplinu.

Přitom naši žalářníci a katané dostávali přesné směrnice, podle kterých mají německé vězně považovat za spolupracovníky a příslušníky ostatních národů že mají štvát navzájem a zároveň je poučovat, že v koncentračním táboře jsou zásluhou židů, kteří mají vinu na válce.

Po každé takové přednášce oživla surová činnost esesmanů proti vězňům, najmě proti židům.

O těchto kursech jsme se dovídali od některých esesmanů, hlavně Neněmců, zejména od esesdozorkyň, které byly sdílnější a nám starším vězňům důvěřovaly.

S obrazem surového esesáka je nerozlučně spojen jeho průvodce – zuřivý pes.

Esesácký pes byl vycvičen, aby se vrhl na každého člověka v pruhovaných šatech.

Esesdůstojníci vychovávali k šílené nenávisti proti vězňům esesmany – a esesácký psí oddíl (Hundestaffel) zase cvičil a štval proti vězňům psy.

O nějaké péči o vězně nelze vůbec mluvit. Zato psi byli pečlivě ošetřováni, vařilo se pro ně neskonale lépe než pro vězně, denně dostávali maso.

Protože se v poslední době nedostávalo esesmanů, jelikož mnozí museli na frontu, nahrazovali je při doprovázení pracovních oddílů zčásti cvičení psi.

Poslušnost esesmanů byla slepá a velitel krematorií Moll odpovídal na prosby vězňů před jejich zastřelením stále týmiž slovy:

„Bescheid ist Bescheid!“ – „Rozhodnutí je rozhodnutí!“

Jednou byl přiveden do popravčí síně říšský Němec, odsouzený esesjusticí k smrti.

Přesvědčoval Molla, že jistě jde o nedorozumění, že je dávným členem nacistické strany, že má vysoká vyznamenání z fronty a že nebyl před řádným soudem.

Ale Mollova odpověď zněla jako obvykle:

„Bescheid ist Bescheid!“

A chladně umlčel kulkou svého soukmenovce.

Jak se jmenovali?

Jména některých esesáků si pamatujeme, jména některých jsme zapomněli, jména některých jsme ani neznali.

Ti, kteří vynikali zvláštní surovostí a které si pamatujeme, jsou:

Velitelé táborů a jejich zástupci: Osvětimský koncern: Hoess; Osvětim I: Aumeier, Fritsch, Hoffmann, Thumann; Osvětim II-Birkenau: mužský tábor: Hartenstein, Kramer, Krause, Schwarzhuber; ženský tábor: Drechslerová, Hassová, Hoessler, Mandlová; Osvětim III: Schwarz.

Raportführeři: mužský tábor: Buntrock, Krupanik, Palitsch (zároveň popravčí), Polotschek, Schillinger, Stiewitz (zároveň popravčí); ženský tábor: Bohrmannová, Brandlová, Gressová, Kitzmannová, Klausová, Taube.

Blokführeři: mužský tábor: Bardo, Barecký, Buck, Dobrovodský (z Michalovců), Förster, Götz, bratři Kasaničtí (z Povážské Teplé), Köln, Krapatkin, Panzergrau, Schenk, Schmidt (z Povážské Teplé), Schneider, Schulz, Weiss; ženský tábor: Dauzová, Kempová, Kozubíková, Kucková, Mayerová, Mischová, Mitlenzová, Mokrus J., Reichertová, Rullofová, Rungová, Stangová, Stiewitzová, Taugenfeldová, Urbanovsky, Volkenrathová, Wenigová, Womannová, Zaretzká.

Politické oddělení (táborové gestapo): Boger, Broad, Grabner, Hoffmann, Hustek, Lachmann, Winand.

Pracovní služba: mužský tábor: Antal, Emerich, Grauel, Oletschuck, Perschel, Zell; ženský tábor: Hassová, Rütters.

Kuchyně: mužský tábor: Händler; ženský tábor: Franzová.

Skladiště: Graff, Kretzer, Kulatsch, Wagner, Wunsch.

Lékaři: Osvětimský koncern: Wirts; pokusné stanice: Büning, Göbl, Clauberg, Schuhmann, Weber; třídění na transporty a do plynových komor: Klein, König, Mengele, Thilo.

Krematoria: Buch, Forst, Gorges, Moll (zároveň popravčí), Schulz.

Hans Schwarzhuber

Esesdůstojník Hans Schwarzhuber, budovatel a velitel koncentračního tábora Birkenau, měl největší podíl na hromadném usmrcování vězňů; na usmrcování sám dozíral.

Schwarzhuber byl typický nacista, který ničil lidi napřed s pomocí lsti a podvodné přetvářky, a když viděl, že jeho vražedné úmysly byly prohlédnuty, dokázal poslat jakýkoliv počet lidí na smrt soustavnou surovostí.

Schwarzhuber byl odchovanec světa nacistických koncentračních táborů. Z řadového esesmana se stal blokführerem a mnozí staří vězňové ho pamatovali ještě jako blokführera z koncentračního tábora v Sachsenhausen-Oranienburgu.

Birkenau, to bylo životní dílo tohoto „dobromyslného“ Bavoráka. Nejprve v něm působil jako raportführer v hodnosti esespoddůstojníka, který byl zakrátko povýšen za svou úspěšnou činnost při výstavbě Birkenau na esesdůstojníka. Brzy se stal obersturmführerem a lagerführerem. Za jeho vedení dosáhl tábor největšího rozmachu: Měl 100 000 vězňů a rekord v usmrcování: 20 000 lidí za 24 hodin.

Schwarzhuber spojoval v sobě chytráctví a tvrdost. Dovedl si vybírat spolupracovníky z vězňů, kteří pracovali přímo s nadšením na úkolech, jejichž jediným smyslem bylo – ničení lidí.

Schwarzhuber dobře poznal a uvědomoval si, jak veliká je ctižádost a touha vyvržených lidí po kariéře. Pochopil mentalitu „zelených“ Němců-zločinců a fašistických polských reakcionářů, kteří se snažili vyniknout stůj co stůj, ovládat jiné a velikášsky se opájet mocí.

Schwarzhuber se obklopil celou smečkou těchto malých hitlerčíků, kteří se mezi sebou přímo rvali o to, kdo si z nich získá větší přízeň milovaného lagerführera.

K dosažení tohoto cíle volili tito vězeňští funkcionáři všechny prostředky bez ohledu na zdraví a na život spoluvězňů.

Bylo nepochopitelné, že tito vězňové zapomněli na svět a na život vně ostnatého drátu.

Schwarzhuber je vedl tak, že se vžili do svých rolí a považovali svou táborovou činnost za vrchol svého životního poslání. Zdůrazňoval jim stále, že jejich spolupráce dokazuje, jak pochopili nacistickou myšlenku, a to mělo být rozhodující pro jejich brzké a stále slibované propuštění z tábora. Zatím co byli pouhými loutkami v dočasné hře, vyvozovali z toho s největší vážností svou nadřazenost nad ostatními vězni.

Německý nadčlověk Schwarzhuber vytvořil z podřadných kreatur nacistické nadvězně. Spodina lidské společnosti, vrahové, zloději, pasáci a konjunkturalisté se předháněli ve vykonávání jeho rozkazů. Plnili nacistický program německé rozpínavosti a spolupracovali na vyvražďování všeho neněmeckého.

Schwarzhuber působil na tyto své spolupracovníky také politicky. V rozmluvách s jednotlivci nebo při přednáškách ke skupinám kápů a vedoucích vězňů zdůrazňoval jejich prvenství před opovrženíhodnými židy, Poláky a Rusy.

Pro své účely dovedl dobře využít národnostních rozporů. Udržoval v táboře stále napětí mezi národnostmi, Poláky štval proti Rusům, kterých se bál, a okázale sliboval, že se sovětský postup zastaví na Bugu a že bolševici se nikdy nedostanou do Osvětimi.

Na jaře roku 1944 nastala panika mezi staršími židovskými vězni, zejména politickými. Do plynu se vybíralo tolik lidí, že se zdál neodvratný konec všech vězňů, označených žlutým trojúhelníkem. Všichni dlouholetí vězňové se připravovali na útěk, a ti, kteří jenom trochu mohli, opravdu také utekli. Nepomohla ani pohrůžka, že za jednoho uprchlého žida bude zastřeleno deset jiných z jeho pracovního oddílu.

Schwarzhuber jednal chytře: Jednou v noci zavolal do své kanceláře židovského kápa – Němce Rolfa Baumanna – a pověřil ho posláním uklidnit všechny židy v táboře. Ujistil ho, že se do plynu už v táboře vybírat nebude. A svůj slib po několik měsíců dodržel. Bylo to snadné, protože plynové komory a krematoria sotva stačily pojmout veliké množství obětí z nových transportů.

Tak jako Hitler nedodržoval slovo ve stycích mezinárodních, stejně věrolomným Němcem byl i velitel birkenauského tábora. Osobně ujistil vězně, kteří byli uznáni za neschopné práce, že půjdou na zotavenou, a dal jim své čestné slovo, že nepůjdou do plynu. Aby svému tvrzení dodal váhy, nařídil, aby jim byl vydán zvláštní příděl chleba. To bylo v době, kdy všichni už byli soustředěni v bloku číslo 20 v mužském kmenovém táboře BIId a čekali na příjezd automobilů, které je zavezou do krematoria. A nazítří byli tito vězňové naloženi po zuby ozbrojenými esesmany na auta a odvezeni do plynových komor – za Schwarzhubrovy přítomnosti!

A přece si Schwarzhuber lacino získával popularitu, zvláště u nováčků. Dával milost těm, kteří měli odvahu a prosili ho, aby je neposílal do plynu. To mohl udělat snadno: dobře věděl, že je to pouhý odklad do příštího výběru.

Schwarzhuber vyznamenával své spolupracovníky nicotnými výsadami, na které však byli vyznamenaní nesmírně hrdi.

Jednoho dne vyznamenal pět novopečených Němců, jejichž matky mluvily polsky, oni však v táboře žádali, aby byli přijati mezi německé soukmenovce (Volksdeutsche). Schwarzhuber jim oznámil před shromážděním všech vězňů, že se stali za věrné a úspěšné služby při výstavbě a vedení tábora přednostními vězni (bevorzugte Häftlinge). Mohli mít dlouhé vlasy, dostávali jídlo z eseskuchyně a mezi nejmenovanými výhodami bylo přimhouření oka nad jejich přestupky, jako opíjení nebo „organisování“.

Jinou Schwarzhubrovou methodou bylo rozšiřování rozličných zpráv – oficiální šeptandy. Jejím účelem bylo odvádět pozornost vězňů od pravé skutečnosti. Tak byly často rozšiřovány zprávy, že plynování je definitivně zastaveno, že Berlín nařídil úředně, aby se zbourala krematoria, nebo se začalo mluvit o všelijakých výhodných transportech pro vězně.

V poslední době viděl Schwarzhuber pravděpodobně neodvratně se blížící konec, a proto byl takřka pořád opilý. Alkohol a cenné předměty mu obstarávali jeho věrní vězňové-důvěrníci.

Krátce potom, když bylo plynování opravdu skončeno, byl Schwarzhuber přeložen do Buchbergu u Dachau, kde měl řídit výstavbu tohoto nového koncentračního tábora. Jak jsme se dověděli od kamarádů, byl tam také americkou armádou na jaře roku 1945 zajat.

Schwarzhuber plnil nacistickou zásadu „čistých rukou“: nikdy se nedopouštěl surovostí nebo násilností na vězni osobně, pro to si vždycky našel vhodné lidi, esesáky nebo vězně. Dovedl také hrát roli starostlivého velitele, který chce jenom dobro svých svěřenců; přitom hrstka esesmanů ovládala za jeho vedení desetitisíce.

Hromadné usmrcování lidí mělo hladký průběh a kromě jediné výjimky nedošlo k otevřené vzpouře – to bylo také Schwarzhubrovo umění, stejně jako bylo jeho uměním stále nové a nové vynalézání hromadného odstraňování přebytečných vězňů.

Schwarzhuber byl dokonalým představitelem typicky prušáckých organisačních schopností. Dokázal řídit soustavné ničení tisícových transportů a přitom stavěl a rozšiřoval tábor pro další a další zotročování evropských národů. Nepochopitelné bylo, že více než 100 000 vězňů stačila uhlídat slabá posádka vysloužilých nebo vyřazených frontových esesáků.

Celková bilance Schwarzhubrovy činnosti v letech 1942 až 1945 jsou nesčetné statisíce nevinných mrtvých ze všech zemí okupované Evropy.

Birkenau bylo nejvýraznějším projevem praktického nacismu a mistrem jeho řemeslné praxe byl Schwarzhuber, který měl největší podíl a účast na tomto velkém zneuctění člověka a hanebném znesvěcení civilisace.

Hamburský soud pro válečné zločince odsoudil Johanna Schwarzhubra k trestu smrti provazem dne 3. února 1947.

Josef Kramer

V květnu 1944 byl Hans Schwarzhuber posílen dalším velitelem, Josefem Kramerem.

Každá osobní změna v táboře byla provázena obavami, jaký bude nový pán, a už její předzvěst znamenala zhoršení, neboť esesmani stupňovali svou činnost, aby se zalíbili novému šéfovi.

Kramer byl vybrán proto, aby Birkenau mohlo co nejlépe splnit úkoly, které je čekaly, a proti diplomatickému Schwarzhubrovi převzal tenkrát surový, hrubý a zpupný Kramer řízení šíleného a stále se stupňujícího tempa ničení lidských životů.

Nového představeného nenáviděli esesmani v čele se Schwarzhubrem, který mu byl nyní podřízen a který těžce nesl jeho vládu v podniku, jenž byl Schwarzhubrovým životním dílem a pod jehož vedením dosáhl z nepatrných počátků apokalypticky hrůzné velikosti.

Z celého Kramerova zjevu vyzařovala sprostota a surovost. Červený obličej s jizvou, mohutná postava a vražedný výraz očí byly charakteristickými znaky tohoto kvalifikovaného odborníka pro masové vraždění. Kramer, přesvědčený o nadřazenosti Němců a o nutnosti zničit všechno neněmecké, byl prototypem esesáka, který plnil do písmene všechny nacistické theorie a v praxi je ještě překonával.

Když se ujal vlády v Birkenau, převzal ihned osobní dohled nad tříděním transportů, povýšil popravčího mistra Molla, nejkrvavější bestii, jakou Birkenau mělo, obdařil ho čestným titulem Chef der Verbrennug (šéf spalování) a učinil jej velitelem všech čtyř krematorií.

Aby zamezil panice v průvodech smrti, které pochodovaly mezi krematorii, nařídil vybudovat okolo cest ploty z hustého proutí a zavěsit na ně přikrývky, aby nikdo nemohl vidět zástupy lidí, které se tísnily na nádvoří a čekaly na smrt. Kamer nejvíce nenáviděl Rusy a židy. Židy, které ničil bezohledně a hromadně, považoval už téměř za vyřízené. Proto věnoval velkou pozornost Rusům a hlídal každý jejich pohyb. Rusové však byli velice opatrní a nedali se nikdy chytit, ať je sledoval sebevíce.

Kramer si všímal pozorně také ruských žen a stále Rusy podezříval, že ve spojení s ženami chystají spiknutí a vzpouru. Proto dojížděl denně do ženských táborů, hodiny se procházel mezi jejich bloky a záludně pozoroval muže, kteří v nich pracovali.

Přepadal nic netušící vězně, kteří pracovali na táborových silnicích, často je svlékl do naha, důkladně prohlížel a za sebemenší maličkost, jako mazadlo na boty, tužku, nůž a podobné, kterou našel při takové prohlídce, krutě trestal.

Hlavně pátral po dopisech, v nichž chtěl zachytit nitku spojení s okolním světem. Našel-li, byť jenom dopis s rodinnými zprávami příbuznému v jiném osvětimském táboře, skončil jeho pisatel i adresát v táborovém gestapu.

Kramer jezdil po celém obvodu tábora ve velikém osobním autu a jeho šofér, mladý, zuřivý esesman, byl vycvičen jako honicí pes. Zastavoval auto před vězni, vybral si jednu nebo dvě oběti, které před svým šéfem prohledával a týral. Kramer se na to díval jako sfinga, zabořen v polštářích auta, kouřil tlustý doutník a se sadistickým uspokojením ukončoval mučitelskou činnost šoférovu blahovolným pohybem ruky, aby pokračoval v jízdě.

Když se pracovní oddíly navečer vracely, stával Kramer při vchodu do tábora, nejčastěji ženského, a podezíravě pozoroval svým zlým pohledem utrmácené a zmučené vězně.

Při tom si s oblibou vybíral jednotlivce nebo celé skupiny, poručil jim, aby se svlékli do naha, a prohlížel každý šev jejich oděvu, nenajde-li v něm nějakou zprávu. Ruce měl často plné kamenů, a když se vězňové dost rychle nesvlékali, házel je po nich.

Tak zvanou maďarskou akci, zničení téměř 400 000 Maďarů, kteří přijížděli od května do července 1944 do Birkenau, prováděl a vedl Kramer.

Vydržel stát ve dne v noci na nádražní rampě a buďto sám třídil nebo dohlížel a opravoval výběr, který prováděli esesdůstojníci a eseslékaři.

Sám také dohlížel na plynování a spalování obětí v krematoriích, a když krematoria nestačila ani technickým zařízením ani personálem, nařídil spalování na hranicích a v jámách a pro tuto práci vybral pro sonderkomando dalších 300 mužů z vězňů-nováčků.

Když ani to nestačilo, vybral pro sonderkomando tělesně zdatné starší vězně při večerním apelu.

Na námitky vedoucích vězňů, aby nebyli vybíráni řemeslníci a odborníci, odpověděl:

„To je všecko jedno! Celý tábor je sonderkomando, stejně všichni zahynou!“

V listopadu roku 1944, kdy byla činnost plynových komor v Birkenau zastavena, odešel Kramer do Bergen-Belsenu, který se měl stát novým Birkenauem a pro který byl Kramer vybrán jako nejschopnější a nejpovolanější velitel.

Jako velitel Bergen-Belsenu našel svou odplatu, byl odsouzen k smrti a v roce 1947 v Luereburgu popraven.

Rudolf Hoess

Hoess byl obžalován jako jeden ze spolutvůrců soustavy mučení

a vyhlazování národů.

Z obžaloby varšavského národního tribunálu.

V březnu 1944 jsme svědčili ve varšavském procesu proti Rudolfu Hoessovi, generálnímu řediteli osvětimských továren na smrt.

V Birkenau jsme znali tohoto hlavního esesáka jenom povrchně. Věděli jsme, že je nejvyšším pánem nad všemi osvětimskými koncentračními tábory, kterými rychle projížděl ve svém přepychovém automobilu.

Jeho nenadálá inspekce a jeho pouhá přítomnost při hromadných výběrech do plynových komor působily značně i na esesáky, takže před ním vyvíjeli horečnou činnost.

Jakou měl minulost a jaký byl život tohoto muže, který si horlivou poslušností a vlastní iniciativou vysloužil smutný titul největšího hromadného vraha v lidských dějinách?

Hoessovi rodiče byli zámožní zemědělci v Bádensku. Žili v blahobytu, otec i matka byli velmi pobožnými katolíky. Otec byl původně důstojník z povolání v německém koloniálním vojsku, pro zranění vystoupil z armády a stal se obchodníkem. Zemřel v přesvědčení, že syn Rudolf se stane najisto knězem. Matka i jeho sestry se snažily, aby se otcovo přání splnilo, Rudolf Hoess však rozhodl jinak.

Za první světové války, v roce 1916, utekl z domova až do Turecka, bojoval tam na rozličných frontách a vrátil se domů teprve roku 1919.

Pro nové neustálé naléhání matky i sestry, aby se stal knězem, opustil znovu domov a vstoupil do jedné z oněch předválečných polovojenských band, které řádily v rozvráceném Německu. Přitom patřil ke krajním nacionalistům.

V roce 1921 vystoupil z katolické církve, v příštím roce pak poznal Adolfa Hitlera. V roce 1923 se zúčastnil fémové vraždy a byl za to odsouzen k desetiletému žaláři. V amnestii roku 1929 byl propuštěn, oženil se a stal se zemským úředníkem.

V nacistické straně se seznámil s Himmlerem a na jaře roku 1933 vstoupil do SS, kde zorganisoval zvláštní jezdecký oddíl. V červnu 1934 se zalíbil Himmlerovi, který ho viděl při přehlídce esesácké jednotky a vybral pro službu v dachovském koncentračním táboře. Tam se stal Hoess zakrátko instruktorem, později blokführerem a raportführerem. Jeho praxe pokračovala v Sachsenhausenu, kde byl napřed pobočníkem velitele tábora a na konci roku 1939 se stal velitelem tábora.

V květnu 1940 byl Hoess poslán do Osvětimi. Tam založil a vedl nový, později největší nacistický koncentrační tábor, známý v celém světě pod jménem „Auschwitz“.

Taková byla kariéra velitele popravčích mistrů, který byl otcem pěti dětí.

Hoess byl jedním z mála nacistů, který před soudem nezapíral svou vinu a přiznal se k svým činům plně a podrobně. Svou vinu se snažil zmenšit jedině tím, že prý poslouchal pouze rozkazy z Berlína. Tím ji ovšem nezmenšil, nýbrž jenom potvrdil vinu nacistické vlády. Před soudem neprojevil žádnou lítost, klidně a pozorně, s tužkou v ruce sledoval svědectví bývalých vězňů, věcně opravoval podrobnosti a dokonce vysvětlil některé záhady. Nezapřel se v něm poslušný a důkladný německý měšťák, v jejichž řadách našli nacisté fanatické stoupence své theorie o nadřazenosti germánské rasy.

Anglický pozorovatel se před varšavským tribunálem Hoesse zeptal, splnil-li by také Himmlerův rozkaz, aby zabil svou ženu a děti. Hoess odpověděl, že by tak učinil.

Na Hitlerovy narozeniny dne 20. dubna 1943 byl Hoess dekorován vojenským záslužným křížem první třídy s meči. Toto vyznamenání dostávali jenom ti, kteří se zvlášť zasloužili při obraně proti nepříteli nebo prokázali neobyčejné zásluhy vojenské při výkonu válečné služby.

Varšavský nejvyšší tribunál odsoudil Hoesse za mučení a násilné usmrcení milionů lidí, za hromadné olupování, spojené se znesvěcováním mrtvol, za pokusy na živých lidech a za zneuctění lidské důstojnosti.

Bývalí osvětimští vězňové, příslušníci všech evropských národů nacisty okupovaných, dokázali před soudem hrůznou vinu Rudolfa Hoesse a nacismu. Tam, kde dříve hynuly miliony nevinných lidí, na místě zřícených krematorií, byl v dubnu 1947 jejich vrah pověšen.

Může však smrt jednoho dobrodruha vyvážit cenu života jediného dítěte, kterých byly v Osvětimi povražděny statisíce?

Gerhard Palitsch

Jedním z nejobávanějších birkenauských esesáků byl Gerhard Palitsch, původem ze Saska. Zakládal koncentrák v Osvětimi v březnu 1941 spolu s Hoessem a s 30 vybranými zločinci z povolání, vězni z koncentračního tábora Sachsenhausen. Hoess ho charakterisuje ve své zpovědi, kterou napsal ve varšavském vězení, jako muže, který dovedl ovládnout smečku zvlčilých kápů, zločinců, který dokázal bezohledně a surově vládnout vězňům. Hoess dobře osvětluje činnost Palitschovu a potvrzuje v plném rozsahu to, co jsme jako vězňové v době jeho působení pouze tušili.

Nebylo snad horlivějšího esesáka nad Palitsche. Procházel tábory, všude měl mezi vězni vybudovanou síť špehů a slídilů. Byl lépe informován o poměrech v táborech než vrchní vedoucí táborů. Svým špehovským systémem hlídal kápy, blokové vedoucí a dovedně vyvolával v jejich řadách rozbroje ve svůj prospěch.

Jeho zvláštní oblibě těšili se ti vězni-funkcionáři, kteří byli nejsurovější a dovedli zabíjet. Když však se jejich činnost stala nápadnou, šli na nějaký čas do trestného oddílu. Palitsch však na tyto své oddané spolupracovníky nezapomněl a zakrátko je odtamtud vysvobodil. Kreatury staly se ještě spolehlivějšími a mučily vězně podle potřeby. Tato potřeba měla v pozadí – zlato . . . Obchodoval se zlatem ve velikém měřítku a k tomu potřeboval kápy a vedoucí bloků. Opatřovali mu zlato a cenné věci z transportů prostřednictvím vězňů ze svých pracovních oddílů. Nejednou zabili kápové vězně, kteří měli zlaté zubní protézy, jen proto, aby odvedli Palitschovi zlato, jehož neměl nikdy dost. Když však někteří věděli o takových Palitschových „obchodech“ více, než považoval za únosné, nebo mu odmítli další „spolupráci“, stali se obětí smrtelných „nehod“ při práci nebo „umírali“ na skvrnitý tyf . . . Pověstný „zelený“ blokový Brodniewicz byl jeho hlavním pomocníkem. Palitsch byl hlavním popravčím; zejména popravoval střelou do týla sovětské válečné zajatce a střílel děti. Palitsch odpravil stovky obětí, aniž to zanechalo na něm zjevnou stopu pohnutí nebo únavy. Mohl zabíjet lidi bez přestávky. Takový to byl esesák. Míval službu při plynování a okénkem přihlížel na útrapy umírajících vězňů. Byl hlavním viníkem toho, že v táborech zavládla surovost a bezohlednost při zacházení s vězni. Žádný prostředek nebyl pro něj dosti špatný, sloužil-li jeho uspokojení.

Vězeňská samospráva v jiných táborech ulehčovala život vězňům, ale v Birkenau byla celá v rukou Palitschových společníků, kteří si mohli jen surovostí a lupem vysloužit jeho uznání. Ve svém špiclovském systému šel Palitsch tak daleko, že si dokonce i sám oblékl vězeňské pruhované šaty! Pohyboval se tak mezi vězni v táborech, aby snadno vnikl do všech jejich tajů a mohl jich zneužívat.

Slabou stránkou Palitsche byly však ženy. A nebyly to jen rasově čistokrevné esesačky-dozorkyně, kterým věnoval svoji přízeň. Líbily se mu židovky i cikánky. Jedna z nich se mu stala osudnou. Hoess ho nenáviděl a ostatní esesáci mu záviděli. Palitsch byl přistižen a tím jeho kariéra skončila. Byl uvězněn a po dalších obviněních skončil před vojenským soudem.

Palitsch předtím s dvěma poddůstojníky správy tábora pomohl také k útěku vězňovi Meierovi z obavy, aby nebyly vyzrazeny jeho machinace s krádežemi zlata a šperků. Vězeň hrozil, že vše oznámí, neumožní-li mu útěk. Protože síť byla velmi rozvětvená a Meier se zajistil tak, že i v případě jeho odpravení by se věc na Palitsche prozradila, pomohl mu k útěku. Vězeň však byl chycen a svým doznáním Palitschovi přitížil.

Čím Palitsch zacházel, tím také skončil – kulkou gestapa.

Marie Mandlová

Marie Mandlová byla po celou dobu trvání Osvětimi vrchní velitelkou všech jeho ženských táborů.

Narodila se v roce 1912 v Rakousku, vychodila čtyři třídy měšťanské školy a stala se soukromou úřednicí. Byla příslušnicí nacistické strany a za své zásluhy byla vyznamenána odznakem vojenského záslužného kříže druhé třídy. V prosinci 1947 byla odsouzena nejvyšším národním tribunálem v Krakově k trestu smrti a v rozsudku se praví toto:

Obvinění:

Marie Mandlová se podílela na dokonaných vraždách žen tím, že se zúčastnila jejich výběru pro záhubu v plynových komorách, dále vybírala ženy pro provádění lékařských pokusů, způsobila u žen smrt hladem a vyčerpáním, jakož i týrání, které se končilo smrtí.

Hanobila mravně i tělesně k dozoru ji svěřené vězeňkyně, ponižovala jejich lidskou důstojnost, tupila je nadávkami, bitím a kopáním, odbíráním potravy i oděvu a odsuzovala je k nelidským trestům.

Odůvodnění:

Obžalovaná prohlásila, že ani v koncentračním táboře v Ravensbrücku ani v Birkenau nikdy nezpůsobila smrt vězeňkyň, nezúčastnila se výběrů do plynových komor, zastřelení, usmrcení fenolovými injekcemi, nevybírala vězeňkyně pro lékařské pokusy profesora dr. Gebhardta, z nichž mnohé po těchto pokusech zemřely. Byla jenom několikrát z nařízení velitele tábora přítomna při výběrech; o osudu vězeňkyň při tom rozhodovali toliko lékař a velitel tábora. Jestliže je na jednom výkaze pod jmény 498 vězeňkyň určených k tomu, aby byly zahubeny plynem, její podpis, ke kterému se přiznala, podepsala tento list ve chvíli, kdy výběr obětí určených na smrt byl už lékařem skončen.

Nejvyšší národní tribunál se na základě výpovědi očitých svědků přesvědčil, že se účastnila skoro všech výběrů do plynových komor, prováděných v Ravensbrücku nebo v Birkenau, a že se při tom neomezovala na pouhou asistenci při označování obětí lékařem.

Výpovědi svědků dr. Žofie Maczkové a Machwické dokazují určitě, že obžalovaná osobně vybrala k lékařským pokusům více než 80 vězeňkyň, Polek, z nichž 5 následkem dokonaných pokusů zemřelo a 6 bylo po operaci zastřeleno. Tyto pokusy, prováděné v Ravensbrücku profesorem dr. Gebhardtem, sloužily pozorování regenerace tkáně a byly prováděny operativním způsobem na končetinách.

Podíl obžalované na výběrech do plynových komor v birkenauském táboře, jejichž účelem bylo usmrcení části vězeňkyň, vysvítá s jistotou z výpovědi svědků Kuliho, Klodziňského, Kulky, Krause, Foltýnové, Porebského, Jelena, Piatkovské, dr. Kosciuszkové, Habrajského, Marie Budziaskové, Michaliny Jedrusiakové, Sosnovské, Frankiewiczové, Ireny Dubasové, Solomona-Langevina, Claudie Blockové, Szmaglewské a Zywulské.

Nelze zjistit všechny případy usmrcení vězeňkyň výběrem za účasti a asistence obžalované, zejména když nejdůležitější svědci, to jest oběti tohoto způsobu usmrcování, nežijí. Přesto nejvyšší národní tribunál měl úplné podklady pro zjištění, že při výběrech, ať už se konaly v blocích, v nemocnicích, při návratu pracovních oddílů z práce nebo při hlavním apelu vězeňkyň celého ženského tábora v Birkenau, obžalovaná stejně jako lékaři označovala jednotlivé vězeňkyně k záhubě. Asistovala při vhánění obětí na auta, kterými byly odváženy do plynových komor, a vězeňkyně přitom bila.

Obžalovaná označovala oběti pro plynování společně s lékaři a s důstojníky při hromadném vyhlazování maďarských židů; stejně si počínala v rodinném táboře českých židů z Terezína; při transportu ruských žen z Vitebska brala matkám děti, bila je a házela je do aut jako kamení.

Obžalovaná posílala také z vlastní iniciativy těhotné ženy na smrt do plynové komory nebo fenolovou injekcí. Jeden drastický případ potvrdil ve své výpovědi svědek Kulka: Obžalovaná posílala při likvidaci rodinného tábora českých židů do krematoria matku s dítětem přes to, že je esesáci chtěli ušetřit. Obětí byly tisíce, uváží-li se zejména, že při hlavním apelu bylo nařízeno všem vězeňkyním, aby skákaly přes kládu, položenou v určité výši, a tak bylo vybráno do plynu na 4000 vězeňkyň.

Nelze také opominout skutečnost potvrzenou svědkyní Pelszowskou, že nejedna vězeňkyně spáchala v táboře sebevraždu, protože nemohla vydržet stálý útisk vytvořený táborovým systémem a podporovaný kromě toho rozličným týráním obžalovanou.

Ale obžalovaná se nezúčastnila jenom výběrů četných vězeňkyň koncentračních táborů v Ravensbrücku a v Birkenau, čímž způsobila jejich smrt. Provedla kromě toho podle výpovědi věrohodných svědků v prosinci 1942 v ženském táboře v Birkenau odvšivení vězeňkyň za třeskutého mrazu, při čemž koupel trvala od rána až do 16 hodin. Vězeňkyně, mezi nimiž se obžalovaná pohybovala s bičíkem, stály po koupeli nahé a hladové po mnoho hodin na silném mrazu. Nejméně čtvrtina těchto žen, které byly zmrzlé a vyhladovělé, byla odvezena nákladními auty do bloků a většina jich zemřela. Každá odvšivovací akce měla za následek smrt vyčerpáním nebo zmrznutím většího nebo menšího počtu vězeňkyň. Zvláště po takových akcích musely vězeňkyně být po celé dny bez prádla a bez slamníků, ačkoliv ve skladištích jich bylo na tisíce.

V jiném případě se obžalovaná zúčastnila zabití vězeňkyně, kterou esesák shodil hlavou dolů do jámy, tím, že sklonivši se nad jámou zjišťovala, zda oběť už zahynula.

Podle výpovědi svědkyně Piatovské poručila obžalovaná jednou vyhodit novorozené dítě na dvůr, kde je sežraly krysy. Podle výpovědi svědkyně dr. Kosciuszkové nařídila obžalovaná v Birkenau, aby se novorozené děti pálily v pecích, a také několikaměsíční nemluvňata se matkám odbírala a usmrcovala. Špatné životní podmínky, špatné ubytování a nedostatek jakékoliv hygieny v ženském táboře, který podléhal obžalované, způsobily smrt téměř všech dětí, které se v táboře narodily.

Tresty v bunkru, vyměřené na rozkaz obžalované a spojené s hladověním, způsobily už za její činnosti v Ravensbrücku smrt dvou vězeňkyň. Nejedna vězeňkyně zahynula vinou obžalované proto, že ji nelidsky týrala. Obžalovaná nejenom plnila už tak nadmíru surový služební řád tábora, ale na každém kroku jej ke škodě vězeňkyň ještě překračovala.

Soudní řízení osvětlilo také nesčetné případy činnosti obžalované, jimiž způsobila vězeňkyním škodu jinak než smrtí.

Obžalovaná byla postrachem všem vězeňkyním, protože je bila, kopala a trýznila na každém kroku. Prohlášení obžalované, že bila jenom občas rukou po tváři, bylo vyvráceno výpověďmi 11 svědků. Svědkyně dr. Kosciuszková potvrdila, že obžalovaná bila zvláštním způsobem. Už za první ranou do tváře vytryskla krev z nosu a v Rajsku vymkla jedné vězeňkyni při úderu do obličeje dokonce čelist.

Výpovědí svědka Liberaka se potvrzuje, že obžalovaná za svého pobytu v Ravensbrücku nepřestala mučit duševně chorou ženu tak dlouho, dokud ji nezabila. Obžalovaná nešetřila podle výpovědi zmíněných svědků také nadávkami „polské svině“ a podobnými. Vězeňkyně, které určila při výběru na smrt, pronásledovala při nakládání na auta, bijíc je holí nebo bičem. O tom, že obžalovaná týrala při odvšivování, které část vězeňkyň zaplatila smrtí, se mluvilo už výše.

Velikým týráním pro vězeňkyně byly apely, které obžalovaná nařídila a prováděla, apely, které často trvaly mnoho hodin. Pro některé účastnice byly apely spojeny s několikahodinovým klečením na ostrých kamenech. Obžalovaná zakázala vězeňkyním dokonce, aby se obuly, i když byl mráz, a ženy, které si podkládaly pod bosé nohy papír nebo hadry, bila.

Svědkyně dr. Maczková vypověděla, že obžalovaná zakazovala poskytovat ošetření židovkám.

Účelem revisí, které obžalovaná často prováděla v blocích, bylo odebrat vězeňkyním potraviny, třebas jenom několik bramborů nebo trochu zeleniny, které si přinesly, nebo příspěvek, který jim posílali příbuzní, aby je zachránili od smrti hladem. Stejně zacházela obžalovaná s prádlem a s šatstvem, jakož i s léky, které našla u vězeňkyň. Jiným způsobem útisku bylo posílání vězeňkyň do trestného oddílu nebo do vězení nebo odebrání jídla vězeňkyním za nejmenší úchylku od táborového řádu.

Obžalovaná vystavovala vězeňkyně při odvšivování pohledu veřejnosti způsobem urážejícím nejprimitivnější cit stydlivosti. Nařizovala mužům, aby stříhali nebo holili ženám vlasy nebo chloupky na celém těle.

Podle výpovědi svědků označovala obžalovaná vězeňkyně pro táborový nevěstinec. Její prohlášení, že do nevěstince šly jen vězeňkyně, které se dobrovolně přihlásily, nezasluhuje víry, neboť je vyvráceno svědectvím.

Tak odůvodnil nejvyšší národní tribunál v Krakově svůj rozsudek nad typickou představitelkou ženských nacistických zločinců.

Lež pokračuje

Anglická komise pro zjišťování válečných zločinců v Bergen-Belsenu povolila prostřednictvím Svazu osvobozených politických vězňů v Praze jednomu z autorů této knížky, aby navštívil její věznice. Navštívil je 5. a 6. srpna 1945. Napřed vězeňskou nemocnici v Bergen-Belsenu, potom věznici v Celle u Hanoveru. Byli v nich esesáci a esesdozorkyně, zajištění při osvobození koncentračního tábora v Bergen-Belsenu. Měl zjistit jejich totožnost a bylo mu při tom dovoleno, aby jim položil několik otázek.

Když jsme přijeli do Celle u Hanoveru, byli vězňové právě na procházce. Se svěšenými hlavami, bledí a zamyšlení obcházeli v kruhu nádvoří věznice. Rysy jejich tváří však byly nezměněny.

Hned jsem mezi nimi poznal šest esesáků z Birkenau. Označil jsem je, a když jejich procházka skončila, byl každý jednotlivě předveden a vyslechnut. Uvádím nejcharakterističtější výpovědi odpovědných představitelů Osvětimi.

První byl vyvolán Rudolf Hoessler, bývalý velitel ženských táborů v Birkenau, kterého lze označit za jednoho za zakladatelů těchto mučíren. Za jeho osobního vedení v nich hynuly ženy po tisících v neuvěřitelně primitivních životních podmínkách, ve výběrech do plynových komor, které se v letech 1942 a 1943 konaly týdně. Hoessler se zúčastnil také zničení rodinného tábora českých židů a osobně třídil přijíždějící transporty, z nichž posílal 80 procent jejich příslušníků ihned na

smrt.

Poznal mne jako bývalého táborového zámečníka, ale přes to, že věděl, že jsem v Birkenau byl a život v tomto táboře znal, hrál roli úplně nevinného.

„Co víte o plynových komorách, kde se ničily desetitisíce zdravých?“ zeptal jsem se ho.

„O tom nevím nic, v krematoriu jsem nikdy nebyl, nikdy jsem ničení v plynových komorách neviděl. Vím jenom, že tam pracovalo jakési sonderkomando, které tvořili většinou vězňové, kteří se navzájem ničili.“

„Co víte o likvidaci rodinného tábora českých židů?“

„Rodinný tábor českých židů spravovali Schwarzhuber a dr. Mengele. S jeho likvidací jsem neměl nic společného.“

„Viděl jsem vás několikrát, jak jste v ženském táboře vybíral vězeňkyně do plynu. Popíráte také tyto zločiny?“

„Nikdy jsem neprováděl třídění sám, třídění se provádělo pod lékařským dozorem. Vybíral jsem jenom ženy schopné práce a zařazoval je do užitečného zaměstnání. Za toto třídění nese odpovědnost lékař dr. Mengele.“

„Co se stalo s ženami, které dr. Mengele vytřídil?“

„Neviděl jsem, co s nimi dělali. Lékaři tvrdili, že je posílají v transportech na léčení a na zotavenou.“

Potom nás zavedli ke zvláštní kobce, která se podobala železné kleci v zoologické zahradě. A opravdu, v této kleci byla šelma, hlídaná ve dne v noci dvěma anglickými strážnými. Byl to bývalý velitel Birkenau Josef Kramer.

Jeho surový, jizvou poznamenaný obličej s tupým zvířecím výrazem vyjadřoval bezohlednost a fanatismus nacistického vraha.

„Co víte o maďarských transportech, při nichž jste řídil třídění do krematorií?“ je moje první otázka.

„Transporty přijížděly do Birkenau na rozkaz vyšších úřadů, všechno řídil Osvětim I. Třídil jsem pouze práce schopné, ostatní dostal k disposici dr. Mengele, a nevím, co s nimi dělal.“

„Věděl jste, že se v Birkenau ničí lidé v plynových komorách krematorií?“

„Věděl jsem to, ale to všechno prováděl ústřední tábor Osvětim I.“

„Proč jste dal rozkaz, aby rodinný tábor českých židů byl v červenci 1944 zničen?“

„Z Berlína přišlo nařízení likvidovat tento tábor. Provedli to Schwarzhuber s dr. Mengelem. Jakým způsobem, to mi není známo.“

Dovedli nás také k celám, kde byly uvězněny esesdozorkyně. Poznal jsem jich několik, nejhorší z nich byly: Irma Gressová, Elsa Volkenrathová a Hanna Bohrmannová.

První vyšla Gressová, jedna z nejkrásnějších a zároveň nejzvrhlejších dozorkyň z Birkenau. Byla známa pro své perversní sklony a zneužívala mladá děvčata. Ženy vybrané při třídění do plynových komor bila s oblibou bičíkem. Nikdo, kdo ji při těchto krutostech neviděl, by nevěřil, že na pohled tak krásný tvor je schopen týrat s takovou krutostí a sadismem. Byla v Birkenau dlouho, měla tam mnoho rozličných funkcí.

„Když jste censurovala dopisy vězňů, věděla jste, že bývají často datovány o několik týdnů napřed a že odesílací adresy jsou falešné?“ ptám se jí.

„Kontrolovala jsem pouze obsah, ostatního jsem si nevšímala.“

„Znala jste rodinný tábor českých židů? Co víte o jeho zničení?“

„Nevím o tom, že by byl zničen. Docházela jsem tam někdy do nemocničních bloků. Slyšela jsem, že jednou bylo z tohoto tábora odesláno několik tisíc lidí. Odjeli prý s velitelem Hoesslerem do Heydebrecku.“

„V maďarském ženském táboře BIIc jste prováděla společně s dr. Mengelem třídění žen do plynových komor. Proč jste při tom tyto ženy surově bila?“

„Nevím o tom, že bych někdy ženy bila. Když jsem ostřeji zakročila, stalo se tak jenom v zájmu vězňů, aby byla udržena kázeň a aby se navzájem neničili. Třídění se provádělo jenom proto, aby se tábor ušetřil nakažlivých chorob. Pokud vím, vybíraly se jenom ženy podezřelé z tyfu.“

„Co se stalo s takovými nemocnými ženami?“

„Dr. Mengele je přeložil do jiného tábora, kde byly v karanténě isolovány, a pokud měly naději na záchranu, byly také léčeny.“

„O tom, že tyto ženy byly zničeny v plynových komorách, nevíte nic?“

„Slyšela jsem o tom od vězňů. Viděla jsem, jak se ženy třídění bály a mluvily o tom, že jdou na smrt. Lékaři i naši představení nám však vždycky tvrdili, že takto vybrané ženy dostanou zvláštní ošetření (Sonderbehandlung); pod tím jsem nerozuměla nic špatného.“

A ještě je tu jedna. Vypadá se svými rozcuchanými vlasy a s nenávistným výrazem v kostnaté tváři jako čarodějnice, která zabíjí už svým pohledem. Je to Bormannová, smutně proslulá svým stálým průvodcem-psem, kterého s oblibou štvala na bezbranné ženy.

„Jakou službu jste konala v Birkenau?“ ptal jsem se jí.

„Byla jsem tam přidělena jako dozorkyně pracovního oddílu a hlavně jsem byla na zemědělském statku Budy.“

„Proč jste bila ženy a štvala na ně psa?“

„Požadovala jsem od nich jenom práci a kázeň, jak to žádali na mně moji velitelé. Byla jsem jenom slabá žena a musela jsem mít na svou ochranu proti vzpouře psa. Vězňové psa zbytečně dráždili, pes jim nikdy bez příčiny neublížil.“

„Viděla jste třídění žen do plynových komor?“

„Pokud vím, třídily se nemocné a vysílené ženy. Odcházely do nemocničních táborů, kde se jim dostalo zvláštního ošetření (Sonderbehandlung), aby se zotavily a vyléčily. Tak nám to naši představení důstojníci říkali. O plynových komorách jsem sice slyšela od vězňů, ale nestarala jsem se o to.“

Ani po porážce a po odhalení svých zločinů se nezměnili. Ani když vidí, že nezahladitelné stopy jejich zločinů je usvědčují z jejich vražd, nemají odvahu přiznat pravdu. Zmizely pouze jejich zpupná hrdost a odvaha. Zapíráním, přetvářkou a lží chtějí se sebe setřást odpovědnost za hrůzy, které prováděli, za zvěrstva světem nakonec přece jenom odkrytá, odsouzená a zatracená.

Nikdo si nemůže vymyslit trest, který by byl dost veliký a spravedlivý za jejich nelidské zločiny.

Někteří váleční zločinci, kteří se přímo nebo nepřímo účastnili vyhlazování v Osvětimi (nebyli dopadeni nebo odsouzeni):

Eichmann Karel Adolf, od r. 1940 do 1945 organisátor vyhlazovacích akcí; nebyl dopaden.

Mengele, lékař, prováděl selekce pro osvětimská krematoria; nebyl dopaden.

Mussfeld, esesák, byl velitelem krematoria II v Osvětimi; nebyl dopaden.

Schumann Horst, profesor, prováděl sterilisační pokusy paprsky X v Ravensbrücku a Osvětimi; nebyl dopaden.

Thilo, esesácký lékař, prováděl společně s Mengelem selekce do osvětimských plynových komor v letech 1942-1944; nebyl dopaden.

Müller Heinrich, esesácký generál, šéf gestapa a IV. oddělení RSHA, jemuž podléhaly koncentráky a který dával příkazy k popravám v plynových komorách. Zmizel z Hitlerova bunkru 29. dubna 1945; nebyl dopaden.

Peters Gerhard, ředitel firmy Degesch, dodavatel plynu cyklon B pro osvětimské plynové komory. Byl odsouzen na 7 let a v roce 1955 osvobozen německým soudem ve Frankfurtu.

VĚZŇOVÉ

Jací byli a jak se jmenovali

V koncentračním táboře Birkenau byla táž vězeňská „samospráva“, jaká byla v táborech ostatních; z trestních oddílů rozličných koncentračních táborů byli vybráni největší zločinci, „zelení“ Němci, aby zorganisovali vězeňskou samosprávu v Birkenau.

Lagerältesty v Birkenau byli tři zločinci nejhrubšího rázu: Bruno Broniewicz, vězeň číslo 1, Arno Böhm, vězeň číslo 8, a Franz Danisch, vězeň, jehož číslo si nepamatujeme.

Prvním písařem tábora, raportšrajbrem, byl Kazimierz Gosk z Varšavy, který konal tuto funkci po celou dobu trvání Birkenau.

Tento polský fašista si získal plnou důvěru vedoucích esesáků a měl s nimi nejlepší styky. Jejich rozkazy vykonával víc než svědomitě a pracoval také podnětně. Tak v době, kdy mnoho vězňů utíkalo z tábora, navrhoval jeho veliteli rázná opatření proti těmto útěkům.

Čísla vězňů, určených do plynu, vedl Gosk v přesné patrnosti, a ačkoliv mohl mnoho lidí zachránit, neudělal pro ně nic, naopak mnohým pomohl na onen svět sám. Stalo se, že jeden blokový písař zapomněl svůj osobní lístek mezi lístky těch, kteří byli určeni k smrti v plynové komoře. Všechny prosby a zákroky, aby byl vrácen omylem odevzdaný osobní záznam písaře, který byl úplně zdravý, Gosk odmítl a písař musil zemřít.

Gosk a Danisch pozorně sledovali pokusy vězňů, aby byli zachráněni někteří lidé před plynem, a zabraňovali jim. Gosk o svých zločinech dobře věděl, neboť se sám vyjádřil, že ho nečeká nic dobrého, když nacisté válku prohrají.

Také dva jiní polští fašisté, Josef Miklus a Viktor Tkoz, kteří nosili označení německé národnosti, se vyznamenávali. Přidělovali do pracovních oddílů, jmenovali kápy a vydírali na vězních cenné věci, které potřebovali pro esesáky.

Polský fašista dr. Zenkteller byl hlavním lékařem ve vězeňské nemocnici. Tento opilý a obětavý přisluhovač nacistů se tak činil, že mu jeho vlastní krajané slibovali smrt.

Všichni tito vězňové byly skutečnou táborovou diktaturou, která bezohledně řídila život a smrt desetitisíců vězňů v duchu čistě nacistickém, přesně podle rozkazu esesáků, nebo konala často ještě více, než se jí nařizovalo.

Své věrné dosazovali, kde je potřebovali. Tak byla všechna vedoucí vězeňská místa v rukou „zelených“ Němců-zločinců nebo v rukou fašistů, kteří mluvili stejně dobře polsky jako německy a svou národnost určovali podle situace. Rusy přitom obratně udržovali v náležité vzdálenosti od vedoucích míst a být Čechem, bylo u nich okolností přitěžující; náš jazyk tupili a zesměšňovali, kde jenom mohli.

Češi nebyli ani dost bezohlední ani dost suroví, aby mohli získat nějaké vyšší vězeňské postavení. Polští fašisté je posměšně nazývali Pepíky. Češi si však získali úctu a vážnost svými odbornými vědomostmi. Čeští lékaři dr. Češpiva, dr. Štych, dr. Kafuněk a jiní prováděli obtížné operace za nejprimitivnějších podmínek, a architekt Kasal se stal nezbytným při stavbě desinfekční stanice. Nikdy jsme také neviděli, že by některý Čech v Osvětimi nějakého vězně bil nebo týral.

Nacistické způsoby si brzo osvojili také polští fašističtí židé, zejména ti, kteří přijeli z Francie. Také oni se osvědčili jako schopní spolupracovníci svých katanů. Zdá se to neuvěřitelné, jak tito židé týrali podřízené jim židovské vězně, kteří byli bezbranní – ale je to pravda!

Všichni němečtí zločinci bez rozdílu zdůrazňovali své výsadní postavení charakteristickým, drzým a zpupným:

„Jsem říšský Němec!“

To byla legitimace pro všechno. Esesáci měli pro ně vždycky pochopení, a i když se tito vězňové dopustili těžkých přestupků, byli trestáni mnohem mírněji než jiní jenom proto, že byli říšští Němci.

Tak se jedné noci prokopali „zelení“ kápové pod plotem z ostnatého drátu, který odděloval mužský kmenový tábor BIId a cikánský rodinný tábor BIIe, vnikli do jeho bloků, před dětmi znásilnili ženy – a za to se jim nestalo téměř nic.

Němečtí zločinci byli také vyznamenáni vrcholným stupněm nacistické odměny. Esesman je zavedl do Osvětimi I, do nevěstince v bloku číslo 24.

Útočný duch, vrhat se s rozkoší na slabé a bezbranné, projevoval se nejenom u esesáků, ale také především u německých zločinců.

Tak si například německý kápo hledal oběť pro ukojení svých sadistických choutek mezi pracujícími svého oddílu.

Vyhlédl si vězně, který byl tak slabý, že sadistu nemohl ohrozit, a udeřil ho do tváře, že prý málo pracuje.

Vězeň překvapeně upustil lopatu a nevědomky učinil krycí pohyb, aby se uchránil před druhou ranou.

Toho německý kápo-zločinec ihned využil a křičel:

„Tys mě chtěl napadnout, tys chtěl zabít říšského Němce!“

A nové bití vězně trvalo potom tak dlouho, dokud zločinecký „nadčlověk“ neuviděl krev.

V celém táboře vládl duch těchto řemeslných zločinců, kteří byli po mnoholeté vazbě za nejhorší zločiny dodáni z žalářů a z káznic do koncentračních táborů. Zločinci byli pro svou brutalitu postaveni na vedoucí místa, aby přeškolovali politické vězně.

Své nacistické přesvědčení prokazovali tito vězňové zjevně, a když byli roku 1944 vyzváni, aby vstoupili do SS, učinili tak ihned, bez rozmýšlení, ba mnozí s nadšením.

Už na první pohled mohl každý poznat onen veliký rozdíl několika tříd mezi obyčejným vězněn a takovým zločineckým velikánem!

Obyčejný vězeň měl na sobě špinavé hadry nebo cáry, byl občansky zachovalý nebo to byl vězeň politický.

Zločinecký velikán měl šaty ušité podle míry a stále vyžehlené, byl přinejmenším kasařem a nikdy v životě se mu tak dobře nedařilo jako v koncentračním táboře.

Hitlerčík

Někdo z nás, českých vězňů, ho nazval „Černá Máry“ a to jméno mu zůstalo. Vzpomínka na Birkenau, největší a nejhrůznější nacistický lágr, zůstane nerozlučně spojena s představou muže, sice pouhého vězně, ale všemocného diktátora, neomezeného pána nad desítkami tisíců vězňů. Jmenoval se Franz Danisch.

Pocházel z Horního Slezska, z kraje, kde se mluvilo polsky, německy i židovským žargonem. Danisch rozumněl však i česky a rusky i ukrajinsky. Býval kdysi malým zelinářským obchodníkem, ale pro nějaké podvody byl polskými soudy odsouzen do vězení. Proto nenáviděl Poláky. Politické přesvědčení byl mu pojem zcela cizí.

Poznali jsme ho v roce 1942, když byl ještě pouhým vedoucím baráku, blokovým. To znamenalo neomezenou vládu nad několika sty vězni. Protože byl krutý, vyhovoval esesákům. Vyznamenali ho tím, že mu svěřili trestný blok, barák, kde bydlel trestný oddíl. Za povýšení se Danisch odvděčil zvýšenou horlivostí: denně odváděl několik mrtvých. Každý den při hlášení se chlubil svými úspěchy v zabíjení.

Blokältesti se svým personálem okrádali své spoluvězně o příděly potravin, zejména v roce 1942. Kostky margarinu dělili místo na předepsaných deset dílů na dvacet dílů; podobně tomu bylo i se salámem, marmeládou a chlebem. Tak získali denně velké množství všech druhů potravin a měli sklad, za který by se nemusel stydět žádný hokynář.

To všechno pak vyměňovali za cenné věci, hlavně za zlato, které navečer přinášeli vězňové, kteří je našli ukryté v šatech nebo v botách nováčků. Tak se v táboře rozvíjel stálý a čilý obchod.

Tuto výměnu však blokältesti neprováděli sami, nýbrž prostřednictvím svého personálu. Zlato šlo sice do jejich kapsy, jejich ruce však musely zůstat čisté.

Klasickým příkladem takového blokältesteho byl Franz Danisch. Dovedl virtuosně hrát šlechetného a starostlivého ochránce hladového vězně, při čemž hlavním účelem bylo získat pod rouškou lidskosti jeho zlato.

Vězeň-nováček, který se dověděl, že může vyměnit u blokältesteho zlato za chléb a margarin, vstoupil do světnice, v níž u bohaté večeře seděl Danisch se svým písařem.

Vězeň vytáhl nesměle své zlaté věci a ukázal je písaři s prosbou, že má hlad a že je chce proto vyměnit za jídlo. „Já to nechci! Já o tom nechci nic vědět! Já to nepotřebuji! Já takové věci nedělám!“ křičí Danisch.

Vězeň je v rozpacích. Vidí, že se zmýlil v adrese, a chystá se odejít.

Danisch se obrací k písaři a praví mu starostlivě:

„Což nevidíš, že ten ubohý hoch má hlad? Dej mu najíst! Dej mu chléb! Dej mu margarin! Jen mu dej! Dej mu! Dej mu ještě!“

Písař je překvapen šlechetností svého pána, jehož zvykem je denně někoho zabít, a vyplňuje jeho rozkaz: krájí chleba i margarin a podává je užaslému vězni.

Vězeň poníženě děkuje, překypuje vděčností k hodnému blokältestemu, klaní se mu a pomalu dává zlato do kapsy.

„Šlechetný“ Danisch je však nejvýš rozčilen nad písařovou tupostí, vyskočí a křičí na něj:

„Zbláznil ses? Snad mu ty věci nenecháš? Vezmi mu to a nedělej toho hocha nešťastným! Kdyby to u něho někdo našel, půjde do trestného bloku a může ho to stát život!“

Takové srdce měl Danisch blokälteste!

Esesáci v něm poznali svého muže. Jmenovali ho titulem „lagerälteste“ – nejstarším tábora, vrchním vedoucím celé vězeňské samosprávy. Tak dosáhl Franz Danisch vrcholu své životní kariéry.

V hitlerovském koncentráku se splnily jeho dávné sny. Stal se velikým pánem. Tisíce lidí se mu muselo podřídit. On rozkazoval a oni ho poslouchali na slovíčko. Zdravili ho jako esesmany – smekali před ním čapku, báli se ho. To mu působilo přímo rozkoš. Opájel se touto rychle a snadno nabytou velikou mocí. Prožíval nejšťastnější dobu svého života. Brzy se projevovala i na jeho zevnějšku. Měl více než dostatek dobrého jídla a pití, přímo překypoval zdravím. Dal si ušít oblek na míru a vymyslil si pro svou vynikající funkci také vhodně odpovídající uniformu.

Kazajku měl vojenského střihu z černé látky a jezdecké kalhoty do vysokých lesknoucích se bot. Proto jsme ho pojmenovali „Černá Máry“.

Jádro jeho organisačních schopností spočívalo v jeho bezpříkladné a krajně nebezpečné hrubosti a nelidskosti. Život člověka neznamenal u něho vůbec nic. Sám upozorňoval vedoucí esesáky, že tábor je přeplněný, že je třeba část vězňů poslat do plynových komor. Veřejně se chlubil, že rozeznává pouze zdravé nebo mrtvé vězně . . . Zúčastňoval se osobně esesáckých výběrů slabých a nemocných vězňů na smrt. Stal se hromadným vrahem svých spoluvězňů. Lágrovou slávou zpitý hitlerčík věřil ve vítězství nacismu a těšil se, že se po válce stane za odměnu svých dobrých služeb nějakým velkootrokářem, opět ve službách – vítězného nacismu.

Danisch, když zahlédl vůz tažený vězni, který byl podle jeho názoru málo naložen, zrudl hněvem a křičel:

„Srdce mi krvácí, když vidím něco takového!“

Takové srdce měl Danisch lagerälteste!

Danisch sám o sobě tvrdil, že je „rozeným lagerältestem“, a v táboře byl opravdu jakýmsi führerem-diktátorem. Vynutil si otrockou autoritu a žádal stejnou kázeň jako esesáci.

Jak to bolelo, když jsme museli před tímto individuem snímat čapku!

Vždycky se chlubil a dával sám sebe za příklad, jakým on býval vzorným blokältestem.

Trpěl záchvatem chorobného velikášství a to velice vyhovovalo velitelství tábora; konal za ně tu nejšpinavější práci. Na nepatrný pokyn esesáků zabil se svými pomahači každého vězně.

Zároveň vyvíjel neobyčejnou vlastní iniciativu, která leckdy předčila i zvrhlé výmysly esesáků, a jeho vliv na velitele tábora byl větší než mnohých esesmanů. Často pro malichernost vyhrožoval vězňům, že je pošle do komína, a nepohodlné vězně opravdu posílal na smrt nebo na transporty do jiných koncentračních táborů.

Vězeň Danisch byl neomezeným pánem nad životy desetitisíců a za blokältesty, své pomocníky, dosazoval nezvrhlejší a nejsurovější vězně, většinou absolventy trestného bloku.

Někdy na začátku roku 1944, kdy Danisch byl na vrcholu své moci a „slávy“, dostalo se mu však přece jen výrazného poučení. Bylo to jednoduché, prosté a neobyčejné. Do tábora přišla skupina nováčků. Danisch se jim snažil názorně vysvětlit, že jsou v Osvětimi a že on je tím nejvyšším vězeňským hodnostářem, o jakém dosud neměli žádnou představu. Všemocný pán křikem a holí vysvětloval novým vězňům, že Osvětim není žádný – pensionát . . . Když byl v nejlepším, přistoupil k němu nenápadný, nevelký nový vězeň. Klidně a bez jediného slova nejvyššího a nedotknutelného pána zfackoval, až mu překvapením hůl vypadla. Danisch byl tak nesmírně překvapen, že ze sebe nevypravil ani slova. S tvářemi rudými od políčků a zlosti okamžitě odešel; ani si nepamatoval, kdo z nováčků mu to udělal.

Za několik dní říkal, že se mu to stalo za jeho „dobrotu“, a potom se choval ještě surověji.

V lednu 1945 byl vyklizován osvětimský tábor. Danisch se dostal s transportem vězňů do Mauthausenu. Již na cestě poznal, že je po jeho „slávě“. Nikdo mu nepodal ani kousek chleba. V Mauthausenu skončil bídně. Vězni sami odsoudili nestvůrnou fašistickou obludu.

Nacismus byl živnou půdou nejen nejhorším lidským pudům, ale vedl zrůdné povahy až k páchání nejhorších zločinů proti lidskosti.

Osvětimský Danisch byl jedním z jejich typických představitelů.

Proč se vězňové nevzbouřili?

Vyprávěli jsme o vězních-jednotlivcích, kteří se pokusili postavit se esesákům na odpor, i o pokusech menších skupin vězňů o vzpouru a také o tom, jak byly všechny tyto pokusy zlikvidovány.

Přesto chceme odpovědět na otázku, která napadne leckterého čtenáře: Proč se nevzbouřili vězňové, zejména židovští, odsouzení k hromadné smrti? Vždyť mezi nimi bylo i mnoho zdravých a silných mužů, z nichž většina věděla, že jdou na smrt! Neměli už nic, co by mohli ztratit – a přece se nevzbouřili!

Nikdo, kdo nepoznal, neprožil život židovského vězně v Birkenau, nepochopí, proč tak neučinili. Židé stáli v tomto táboře proti znacisované frontě esesáků i vězňů, utlačovali je otrokáři i otroci.

Vedoucím živlem v táboře byli vedle zločineckých německých kápů polští fašisté. Jejich antisemitismus, podepřený nacismem, viděl oddálení nebo i odvrácení svého vlastního osudu ve vyhlazování židů. Velikášská nadřazenost, hluboké opovržení židy a politické neuvědomění byly předpoklady pro jejich nelítostné utlačování židů, ačkoliv nacisté opovrhovali Poláky někdy ještě více než židy, přikládajíce jim hlavní vinu na druhé světové válce. Přitom nacisté tento postoj polských fašistů podporovali, řídili a odměňovali – hrubost, bezohlednost a okázale projevovaná nenávist vůči židům byla prvním předpokladem pro udělení úlev a funkcí jiným vězňům.

Židovský vězeň poznal velmi brzo, že se nemůže zachránit. Viděl, že i spoluvězňové, které nakonec čekal stejný osud, bezohledně spolupracují se společným nepřítelem. První pokles ducha se projevil především na tělesném stavu, který tolik rozhodoval o délce půjčeného života. Jedinou mravní podporou židů byla jejich národnostní příslušnost, pokud ji měli. Mnohé ruské židy zachránili Rusové tím, že neprozradili jejich původ. Čeští vězňové nečinili ani v Birkenau rozdílu mezi svými židovskými a nežidovskými příslušníky. Tak tomu bylo více nebo méně i u ostatních národů. Výjimkou byli polští fašisté, kteří ochotně přijali v koncentračním táboře nacistickou rasovou theorii.

Babylon všech evropských národů v Birkenau a národnostní a třídní rozdíly nedovolovaly vytvořit velikou pospolitost, jejíž příslušníci by se podporovali. Pokusy o její utvoření byly rozrušovány vytrvalým ničením vězňů, jejich stálým přílivem, přemisťováním a odchodem.

Kromě toho nacisté záměrně vytvořili v koncentračních táborech zvláštní ničivé prostředí. Dovedli rozséváním nenávisti rozpoutat mezi vězni nejnižší lidské pudy, takže se za nepatrné výsady navzájem hubili. Vzpomínáme si, že v roce 1941 dostali esesáci rozkaz, aby výkon trestu prováděli vězňové sami. Tehdy bylo výslovně řečeno, že esesáci si už nebudou špinit ruce . . .

V tom však záležela veliká síla nacistů při ovládání tábora, který byl hlídán dost malým počtem esesáků. Ale i při málo strážcích domácích by každá větší vzpoura byla potlačena esesáky, kteří by byli povoláni zvenčí.

Hnutí odporu

Tak jako ve všech nacistických táborech, i v osvětimských se postupně vytvářely skupiny politických vězňů, aktivních bojovníků proti fašismu. Nejaktivnějšími organisátory tohoto drobného, avšak vytrvalého a trpělivého úsilí byli především komunisté a pokrokoví příslušníci socialistických stran ze všech evropských zemí.

Mezi jednotlivými osvětimskými tábory byl značný rozdíl v podmínkách táborového života a ten se pochopitelně také jevil i v charakteru politické podzemní práce. I po této stránce byl mezi Osvětimí I a Birkenau veliký rozdíl, i když oba tábory byly velmi blízké a udržoval se mezi nimi stálý styk. V hlavním, ústředním osvětimském táboře bylo hnutí odporu silně rozvinuté a organisováno do hloubky. Tam bylo také jeho ústřední vedení. V polské, německé a rakouské literatuře bývalých politických vězňů z Osvětimi se to výrazně projevuje, zatím co o Birkenau jsou zprávy velmi kusé.

Tábor Birkenau byl v pravém slova smyslu velikým vězeňským městem s tisícovými příchody, současnými odchody a největší úmrtností vězňů 27 evropských národností.

Starý vězeň, a tím rozumíme vězně, který vydržel v Birkenau nejméně šest měsíců, byl a musel být člověk především duševně a politicky silný. Každý nově příchozí utrpěl v Birkenau po prvých dnech těžký otřes, jakmile pochopil, kde je a co ho očekává. Vyskytli se i takoví, kteří ještě po několikatýdenním pobytu nechtěli věřit v hroznou skutečnost.

Zkušenosti starších vězňů s nováčky bývaly mnohdy nepříznivé. Noví lidé často selhávali, neměli dostatek sil pro každodenní, nesmírně těžký a tak všestranný boj o pouhé bytí. Jedním z hlavních znaků vězňů s nízkými vězeňskými čísly, tedy vězňů dlouholetých, byla nejvyšší opatrnost a krajní nedůvěra k novým. To proto, že v tomto prostředí nebylo žádnou výjimkou naprosté selhání charakteru, zrada.

Politických vězňů byla v táboře mizivá menšina. Vězeňská samospráva byla ovládána fašisty a řemeslnými zločinci. V táborovém životě měli převahu bezohlední vězeňští kariéristé, kteří většinou žili okázale na úkor druhých.

Jak obtížná byla politická práce v Birkenau v roce 1943, ukazuje výstižně svědectví MUDr. Jana Češpivy, vězně číslo

 638:

Náš transport 648 politických vězňů z Pankráce a z Terezína přijel do Birkenau v polovině ledna 1943. Byli mezi námi komunisté, sociální demokraté i vyhranění nacionalisté. Společným politickým cílem domácího odboje bylo svržení fašistické diktatury a osvobození od okupantů. Formace jednotlivých skupin a stranických buněk měla kořeny již v Praze, na Pankráci a v německých káznicích. V našem transportu byla velmi početná skupina, který byla zatčena pro spolupráci se skupinou Fučíkovou. Měla za sebou tvrdá léta illegální práce, a proto poměrně nejdéle vzdorovala slídilům a kruté mašinerii pražského gestapa. Již ve vlaku se navazovaly osobní známosti z illegality, ze skupin v káznicích a vězeních.

Dozvěděli jsme se od esesáků, že cíl naší cesty je Osvětim. Lidé nedávno zatčení se seskupovali kolem zkušenějších, kteří již znali vězeňský život. Tím jsme se stávali my starší političtí vězňové vedoucími menších skupin antifašistů již na transportu a při vstupu do tábora.

Brzy se rozhlásilo, že s námi jedou význační lékaři, jejichž politická minulost byla zárukou pevného politického postoje. Každé slovo soudruhů MUDr. Miloše Nedvěda, MUDr. Zdeňka Štycha, MUDr. Karla Makovičky mělo velký význam v tomto smutném transportu.

Již v prvních dnech pobytu v Birkenau zahájila svoji činnost na bloku 12 a v karanténě Rudá pomoc. Už prvního dne večer, po tetování, jsme měli přehled o příčinách veliké úmrtnosti v táboře. Protiopatření byla zahájena již v prvních dnech soustavným vysvětlováním. Byla volena forma krátkých přednášek v kroužcích za tím účelem, aby v hrozných zdravotních poměrech byla zachována aspoň část mladých, nejodolnějších vězňů, schopných konspirativní politické práce v poměrech tak zcela mimořádných, které byly nesrovnatelné s illegalitou před zatčením. V těchto prvních kroužcích jsme se poznávali.

My lékaři jsme se rozhodli k akci. Bylo třeba ovládnout nemocnici, protože tyto bloky byly v rukou polských šovinistů. Podařilo se nám, že nás eseslékař Rogge přijal jako zdravotnické pracovníky. Brzy se ukázalo, že lidský poměr a politické uvědomění nám získaly důvěru velkého počtu především českých vězňů. První podmínkou naší činnosti byla všestranná orientace o životě v táboře. Proto byla postupně vybudována informační síť do každé pracovní skupiny.

Naším prvním politickým úkolem, který nám byl organisací určen, byla léčebná péče v mezích táborových možností a materiální pomoc jídlem a oděvy vězňům, jimž hrozila smrt vysílením. Tyto úkoly jsme mohli zvládnout pouze spoluprací soudruhů, kteří pracovali v kuchyních, skladištích, u rozvážení potravin a v pracovním oddílu „Kanada“. Na náš návrh byla rozšířena nemocnice o blok číslo 8 a později i o blok číslo 7. Pracovat jsme museli velmi opatrně. Nejen nebezpeční esesáci, ale i zrádci ve vězeňských šatech ohrožovali zdar naší práce i naše životy.

Později, když jsme byli přeloženi do nemocnice cikánského tábora, byli jsme již ve spojení se skupinou dlouholetého německého vězně komunisty, soudruha Horsta Jonase. Pracoval jako táborový elektrotechnik a mohl se volně pohybovat po táborech. Prostřednictvím soudruhů Jonase a Diamantského jsme navázali spojení s jinými skupinami.

V srpnu roku 1943 byla naše skupina dvaceti dvou soudruhů, která zbyla z celého transportu, odvezena do Buchenwaldu. Odtud byla zase překládána do dalších pobočných táborů.

Poznatky, kterých jsme nabyli v Birkenau, v nejhroznějším fašistickém táboře smrti, byly pro naši činnost velmi cenné. Naučili jsme se illegální práci za nejtěžších podmínek a stali jsme se členy odbojových skupin v jiných koncentračních táborech.

Do roku 1943 nebyly dva základní předpoklady pro vytvoření jakékoliv organisované odbojové organisace. Chyběla silná základna politicky uvědomělých a pokrokových vězňů. Další překážkou byla nepříznivá situace v okolí tábora, jak ukazovaly zkušenosti z útěku některých vězňů, kteří daleko v tomto kraji nepronikli. V táboře převládal dlouho pocit naprosté bezmocnosti, který duševně i tělesně nejvíce oslaboval. Každé pomyšlení na odpor bylo rázem tlumeno obavami ze zrady a hlavně prostředím tupé odevzdanosti a nezájmu masy vězňů, mezi nimiž bylo málo politicky vyspělých lidí.

Podstatná změna nastala po rozhodujícím stalingradském vítězství Sovětské armády. To byl první záblesk naděje na možnost osvobození. Začaly se tvořit skupiny odporu, mezi tábory se upevňovala spojení, vzrůstal počet útěků.

Naše zámečnická dílna se stala střediskem styků některých vězeňských skupin hnutí odporu. Dílna byla nenápadná, a proto velmi vhodná pro činnost ve větším rozsahu. Oficiálním úkolem bylo vykonávání všech potřebných zámečnických prací v našem i v ostatních mužských a ženských birkenauských táborech. Vězeňští funkcionáři i esesáci často potřebovali různé opravy a práce. Vykonávali jsme je k jejich překvapení vždy velmi rychle, aniž jsme požadovali materiál, nářadí a pod. Nikdo se nezajímal o to, jakým nářadím a z jakého materiálu pracujeme. Touto naší činností jsme se po čase stali až nepostradatelnými a z původní nepatrné dílny vznikl náš malý pracovní oddíl, jehož členové měli řadu výhod, jako větší množství stravy, lepší oblečení, mohli udržovat čistotu a především měli možnosti volně se pohybovat v celém prostoru Birkenau.

Tak se dařily různé pomocné akce ve prospěch ohrožených soudruhů při selekcích a onemocnění. Zachráněni byli i někteří z těch, kteří byli již vybráni při selekcích do plynu. Opatřovaly se vzácné léky pro nemocniční personál, který opět pomáhal našim nemocným soudruhům. Stálým úkolem byl denní styk s ženskými tábory, kde jsme vykonávali sice zámečnické práce, ale hlavně přenášeli sem a tam dopisy a doručovali různé věci.

Hnutí odporu bylo lépe organisováno v ženských táborech, celkový výsledek však nebyl lepší než v mužských táborech. Naše práce byla řízena stále se měnící situací. Žili jsme v trvalém napětí a v očekávání nebezpečí se strany esesáků i nebezpečných vězňů, funkcionářů, řemeslných zločinců nebo zrádců.

V letech 1943 a 1944 se několikrát vystupňovala naše činnost až na hranice možnosti. Snažili jsme se pomoci mnoha lidem v českém rodinném táboře od prvého dne až k oběma jeho tragickým zakončením.

Od března 1944 se stupňovaly přípravy k útěkům a mnoho z nich se podařilo. Byly navázány styky s partyzány v okolí i s některými civilními zaměstnanci, kteří v okolí táborů pracovali na výstavbě.

Sovětští vojenští zajatci opatřili zbraně, které nalezli v letadlech určených k demontáži. Odtud také byl přinesen do tábora rozhlasový přijimač.

Na podzim roku 1944 byly vykonány podrobné přípravy pro ozbrojené povstání. Akce byla řízena ústředím odbojové organisace v Osvětimi I, avšak nikdy k ní nedošlo.

Vzpoura členů sonderkomanda v říjnu 1944 byla sice akcí samostatnou, která nebyla v souladu s příkazy vedení organisace, zůstává však hrdinským činem bojujících vězňů.

Teprve později se ukázalo, že zbraně získali vězňové sonderkomanda od čtyř židovských děvčat, vězeňkyň, které pracovaly v Kruppově vězeňské továrně Union. Vzdor mučení čtyři děvčata neprozradila nikoho z odbojové organisace.

A PŘECE !

NAŠE NADĚJE

Nikdy se nenajde spisovatel nebo básník, který by plně vyjádřil myšlenky a pocity vězňů, kteří věděli, že musí v Birkenau zemřít, v onom Birkenau, v němž celý život byl ve znamení komínů.

Věděli jsme najisto, že z Birkenau jdou zprávy do celého světa, slyšeli jsme o ruském a anglickém rozhlase, který hlásil podrobnosti o tomto pekle. To byla naše veliká naděje, radovali jsme se, že svět o nás ví.

V každém novém transportu jsme hledali rozumné lidi a ptali jsme se jich, co o Osvětimi slyšeli. Potvrzovali, že zahraniční rozhlas o Osvětimi referuje, zároveň však dodávali, že jeho zprávám nikdo nevěří proto, že jsou tak hrozné.

Denně jsme četli německé noviny, rozbírali věty vojenských hlášení a podle map jsme vypočítávali, kdy asi obsadí Sovětská armáda Osvětim. Pracovní tempo povolilo a na podzim roku 1944 se skoro nepracovalo. Byl to vliv vítězného postupu Sovětské armády, která se rychle blížila.

Vzpomínáme, jak velikou radost nám způsobilo provolání Ilji Erenburga k sovětským vojákům, když vstupovali do Královce, otištěné také v německých časopisech. Jak jsme vychutnávali každou jeho větu a jak jsme byli posíleni, že ve světě vědí, co fašisté v Osvětimi dělají, a že se tisk zmiňuje o existenci pecí v krematoriích v Birkenau.

Každé zavytí sirény, které ohlašovalo letecký poplach, povzbuzovalo naši naději, že spojenecká letadla konečně přece jednou rozbijí ty tak nenáviděné plynové komory a ta tak nenáviděná krematoria, jejichž plameny a dým jim tak dobře ukazovali cíl.

Čekali jsme však marně . . .

„JEŠTE JSME PÁNY SITUACE MY!“

Bylo to v listopadu 1944.

Francouzský inženýr v pracovním oddílu Přádelna si při surovém pohánění kápů ulehčil větou:

„Všichni nacisté jsou svině!“

Tuto poznámku uslyšel kápo, Belgičan. Rozumněl francouzsky a spoluvězňův výrok udal esesmanům, kteří vzali provinilce hned „do práce“. Bili a mučili ho tak, že do mužského kmenového tábora BIId musel být donesen.

Při večerním apelu ležel na zemi v trestném bloku číslo 11.

Pojednou se otevřela brána dvora tohoto bloku, který byl od sousedních bloků oddělen plotem, a zástupce velitele tábora s hloučkem blokführerů začali provinilce hledat. Když ho našli, vrhli se na něho, bili ho, kopali a nadávali mu.

Zástupce velitele tábora se na to chvíli díval, potom nařídil přivázat Francouze zmučeného do bezvědomí na kozlík a vlastnoručně se snažil vytlouci mu býkovcem jeho názor o nacistech.

Když ho přestal bít, obrátil se se vztyčeným býkovcem ke shromážděným vězňům, kteří museli při této exekuci stát v pozoru se sejmutými čapkami, a důrazně prohlásil:

„Ještě jsme pány situace my! A tak se stane každému, kdo tomu nevěří!“

A to byl esesdůstojník, kterého jsme považovali do té doby za nejmírnějšího, kterého jsme do té doby nikdy neviděli, že by někoho bil.

Nakonec ještě zakázal, aby vězeň, téměř k smrti ubitý, byl lékařsky ošetřen.

JAK SKONČILO BIRKENAU

Stále jsme se obávali, že nacisté budou chtít nás, staré vězně, svědky svých zločinů, až se východní fronta přiblíží k Birkenau, vyvraždit.

Z podnětu tajné komunistické vězeňské organisace, která měla ústřednu v Osvětimi I a důvěrníky ve všech osvětimských táborech, byly proto zahájeny za vedení sovětských důstojníků a uvědomělých politických vězňů přípravy pro ozbrojený odpor.

Z Osvětimi I jsme dostávali oběžníky, které nás informovaly o situaci. Bylo také vytvořeno spojení s partyzánskou skupinou v okolí Osvětimi, v níž bylo několik vězňů, kteří uprchli z osvětimských táborů.

S touto akcí souvisela také vzpoura sonderkomanda z října 1944, o které jsme psali na straně 122.

Rusové přinesli zbraně z pracovního oddílu Zerlegebetriebe, v kterém se rozbírala rozbitá letadla.

Akce byla dost rozsáhlá a pravděpodobně zásluhou táborových špionů a zrádců začalo velitelství tábora něco tušit a v srpnu 1944 očekávalo vzpouru.

Před tábory, na silnicích, kterými pochodovaly veškeré pracovní oddíly, postavili silná opevněná kulometná hnízda a toto opatření trvalo dotud, než poslali Rusy a většinu nejstarších vězňů do jiných koncentračních táborů. Tito vězňové byli posláni na nejtěžší práce do tajných táborů; Němci je jistě chtěli zahubit a v některých táborech také zahubili.

Poslední obětí plynu v Birkenau bylo 2000 židů z Terezína, kteří přijeli 28. října 1944; do tábora z nich vybrali jako schopných práce jenom 15 procent.

Dne 2. listopadu 1944 přijel transport slovenských židů z Bratislavy, kteří byli posláni i ze zavazadly do mužského karanténního tábora BIIa. Z tohoto transportu nebyl násilně usmrcen nikdo a za několik dní byli všichni roztříděni do mužských a ženských táborů.

Dne 3. listopadu 1944 jsme se dověděli, že plynování bylo úředně zastaveno. Zároveň byl vydán rozkaz, aby krematoria číslo I a II byla zbourána. My jsme pracovali na rozbíráni jejich vodovodů a zámečnických zařízení.

Od října 1944 vyváželi esesmani usilovně všechny vězně do táborů uvnitř říše. Byli velice nervosní a v rozkazech, které se stále měnily, byl zřejmý zmatek. Dopravní potíže ztěžovaly transporty, na vagony se čekalo i několik týdnů.

Ženské tábory BIa a BIb byly vyprázdněny celé a ženy byly přestěhovány do táborů BIIb, BIIc, BIIe.

Úsek BIII byl zrušen, jeho baráky byly rozebrány, naloženy na vagony a poslány do koncentračního tábora Gross Rosen.

Větší nebo menší transporty odcházely stále na západ.

Dne 18. lena 1945 začala konečná a celková evakuace všech osvětimských táborů, v nichž bylo tehdy asi 50 000 vězňů.

Z toho jich bylo v Birkenau asi 11 000 a jejich evakuace byla z počátku spořádaná. Transporty po 1000 až 2000 vězňů vycházely z tábora a kontrolovaly se ještě podle kartoték. Každý dostal jídlo na den a mohl si vzít i přikrývku.

Asi o 16. hodině proskočila zpráva, že Sovětská armáda se značně přiblížila, a v táboře, v němž bylo v tu chvíli asi 2000 žen a dětí, nastal zmatek.

Esesáci pálili narychlo na hromadách zbytky knih a dokladů administrativy tábora a zbylí vězňové vypáčili skladiště potravin a oděvů, které jim esesáci při jejich příchodu do tábora odebrali.

Příslušníci sonderkomanda, jichž bylo asi 70, byli isolováni a hlídáni na zvláštním bloku.

Velitel tábora chtěl ještě zplynovat a spálit nemocné vězně a děti, kteří nevydrží pochod. Ptal se kápy sonderkomanda, jak dlouho by trvala likvidace 1000 lidí v krematoriu, a některé děti dal přeložit z kmenového tábora BIId do nemocničního tábora BIIf, který měl být zničen celý, i s lidmi.

Sonderkomando však se v evakuačním zmatku rozuteklo a splynulo s ostatními vězni.

Nastoupilo tedy esessprengkomando, které dostalo rozkaz, aby poslední krematorium, číslo IV, vyhodilo do povětří a aby ostatní budovy zapálilo. Pomocníky esessprengkomanda se stalo asi 30 německých kápů, které vybrali a postavili zvlášť.

Nejprve vyhodili do povětří krematorium, potom zapálili desinfekční stanici a skladiště svršků a jiných zásob v táboře BIIg.

Když tábor BIIg hořel, přišel rozkaz:

„Ihned vyklidit Birkenau a odejít do Osvětimi I!“

Odešli všichni, i vybraní vězňové-pomocníci esessprengkomanda, a zůstali jenom nemocní a děti v nemocničním táboře BIIf, který už zničen nebyl a jehož vězňové byli zachráněni Sovětskou armádou.

Cesta z Birkenau do Osvětimi I byla lemována silně ozbrojenými řetězy esesstráží se psy.

Všechny tábory byly prohledány, všichni vězňové museli nastoupit a v 18 hodin odešli z Osvětimi I poslední vězňové.

Závěrečný průvod měl asi 6000 vězňů. Hnali je v nedostatečném oděvu, zmrzlé, hladové a vysílené na západ, na Wodzislaw (Loslau).

Pochod byl velmi rychlý a ty, kteří nemohli dál, esesmani stříleli. Příkopy po obou stranách silnice byly posety mrtvolami mužů a žen.

Když se vězňové nabízeli, že ponesou své zraněné kamarády, dovolili esesmani tuto výjimku jenom pro vězně-říšské Němce.

Esesmani ještě ke všemu dali své tlumoky a zavazadla vězňům, aby jim je nesli.

Pochod do Wodzislawi trval oklikami tři dny. Většina vězňů musela spát pod širým nebem a silné mrazy zkosily ty, kteří spali na krajích lidských hromad a nemohli se zahřívat jejich teplem.

Dne 21. ledna 1945 nás naložili ve Wodzislawi do otevřených železničních vagonů, až 120 lidí do jednoho.

To byla nejhorší část naší cesty. Vagony byly tak přeplněné, že se mohlo toliko stát. Kdo klesl, už nepovstal – těla ostatních se nad ním sevřela jako hladina vody a nešťastník byl ušlapán.

Nacisté nevěděli, kam nás mají poslat. Valící se sovětská vojska jim stále odřezávala tratě, po kterých nás chtěli dopravit do Vratislavi a do Gross Rosenu. Několikrát postavili vlak na slepou kolej a tam lidé mrzli celý den bez jídla a bez vody.

Kdo měl ještě trochu sil, pokoušel se o útěk. Lidé vyskakovali z vagonů, ale esesmani stále ještě dobře hlídali a většinu uprchlíků zastřelili.

Mrtvoly těch, kteří zemřeli ve vagonech, byly vyhazovány za jízdy podél trati také proto, aby živí měli více místa.

Od 18. ledna 1945 nedali esesáci vězňům nic jíst ani pít. Na pokusy obyvatel, kteří se snažili podat vězňům kousek chleba nebo trochu vody, odpovídali bitím nebo střelbou.

V těch dnech odešlo z osvětimského koncernu asi 20 transportů vězňů, které se pohybovaly za hrozných okolností.

Část těchto transportů projížděla také Československem a naše obyvatelstvo bylo na stanicích i za jízdy svědkem bestiálního zacházení esesáků s vězni. Mnoho krajanů, kteří se snažili vězňům pomoci, esesáci postříleli.

Dne 23. ledna 1945 okolo půlnoci dojel poslední transport z Birkenau do Ostravy-Přívozu. Tam se jednomu z nás, Erichu Kulkovi, a jeho dvanáctiletému synovi podařilo šťastně uprchnout. Až do příchodu Sovětské armády našli pomoc u dobrých a šlechetných lidí a dne 2. května 1945 byli osvobozeni sovětskými vojsky ve Zlíně.

Druhý svědek a autor této knížky, Ota Kraus, opustil Birkenau s transportem dne 26. října 1944 a byl dopraven přes Sachsenhausen do tajného tábora SIII (Ohrdruf) v Durynsku.

Na začátku dubna 1945 se vydal z Ohrdrufu s transportem do Buchenwaldu, kde byl osvobozen dne 11. dubna 1945.

Za několik dní svého buchenwaldského pobytu poznal rozdíl mezi vězeňskou samosprávou v Birkenau a v Buchenwaldu. Spolupráce vězňů všech národností v Buchenwaldě mu ulehčila v mnohém život.

Velitelství tábora Birkenau dobře vědělo, jakým nebezpečím by pro něj byli ruští a staří, politicky uvědomělí vězňové v blízkosti polských partyzánů a stále se blížící Sovětské armády; proto je odvezlo už v říjnu 1944 až na několik málo výjimek do říše.

Když pak nastal den evakuace, byli v Birkenau většinou vystrašení a nezkušení nováčkové a ženy.

Na organisování odporu nebylo v lednu 1945 ani pomyšlení a esesáci provedli evakuaci celkem hladce.

Cestou z osvětimských táborů však jistě zahynula asi třetina těch, kteří tam v poslední chvíli byli, to jest nejméně 15 000 lidí.

Počet vězňů v táborech osvětimského koncernu dne 17. 1. 1945, poslední sčítací apel před evakuací

Počet vězňů

Osvětim I, kmenový tábor . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 030

Osvětim II (Birkenau)

Babice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 159

Budy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 313

Plawy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 138

Harmenze (hospodářství) . . . . . . . . . . . . . . . . 204

Mužský tábor v Birkenau . . . . . . . . . . . . . . . 4 470

Ženské tábory v Birkenau . . . . . . . . . . . . . . . 6 196

Sovětští váleční zajatci . . . . . . . . . . . . . . . . . 96 11 576

Osvětim III (IGF Buna atd.)

Monowice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 244

Holeszowo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 008

Jawiszovice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 988

„Zgoda Huta“ (Eintrachthütte) . . . . . . . . . . . 1 297

Jaworzno (Neudachs) . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 664

Blechahammer (Bachovina) . . . . . . . . . . . . . 3 959

Fürstengrube 1 283

Gutte Hofnung 853

Guthengrube 586

Morawice 36

Gliwice I 1 336

Gliwice II 704

Gliwice III 609

Gliwice IV 444

Laurahütte (Siemnianowice) 937

Sosnowiec I 863

Bobrek 213

Trzebinia 641

Nachhammer 486

Trzechowiec (Czechowice) 561

Rydullan (Charlottengrube) 833

Zabrze (Hindenburg) 70

Huta Bismarcka (Bismarckhütte) 192

Huta Batory 202 33 045

Celkový početní stav vězňů 54 651

Poznámka:

Některé z pobočných táborů, jako na příklad Brzzesce, Rajsko, Broschow a jiné, byly předtím likvidovány.

DOSLOV

Touto knihou, tímto svědectvím se vyrovnáváme s nedávnou minulostí, jejíž poslední léta, ta nejhorší, jsme prožili v prokletém světě osvětimském, ve světě největší lidské zvrhlosti a zločinného vraždění.

Dva roky jsme viděli ve dne v noci plamen a dým z komínů, slyšeli jsme nářek a křik nevinných žen a dětí a dýchali jsme vzduch otrávený zápachem z lidských kostí a z lidského masa.

Ačkoliv jsme už předtím prošli tvrdou tříletou školou v nacistických vězěních a koncentračních táborech, působily na nás události v Birkenau v prvních dnech našeho pobytu hrůzně a častokrát jsme v těch dnech prožili zoufalý stav, kdy jsme byli na konci svých duševních i tělesných sil.

Ale ani vlastní utrpení se nesnáší tak těžce. Horší je pohled zdravého člověka na nevypověditelné utrpení a neodvratné ničení bezbranných a stálé bezmocné čekání na stejný osud vlastní.

Dnes jsme svědky a jako svědci musíme říci plnou pravdu a také ji říkáme.

Popisujeme všechno tak, jak jsme to viděli, slyšeli a prožili.

V prostředí ničivé nenávisti a sadismu jsme se stále snažili zachovat si stykem s uvědomělými lidmi to nejcennější – zdravý rozum a lidský cit.

Všechny naše orgány se proměnily v oko a v ucho, abychom všechno vnímali.

Na živu jsme zůstali opravdu jenom zázrakem.

A v tom vidíme svatou povinnost všech, kteří vzdorovali fašismu a nacismu, kteří proti němu bojovali: Abychom nikdy nezapomněli, že jen rozhodné vymýcení fašismu a nacismu na celém světě zajistí všemu lidstvu bezpečnost, mír a štěstí !

Nezapomínejme na příčinu osvětimského zločinu. Byl jí nacistickou rozpínavostí vystupňovaný imperialismus, který svou zrůdnost prokázal tím, že postavil vědu a techniku do služeb hromadného vraždění národnostních skupin a připravoval se na vyhlazování středoevropských národů. Fašismus v Osvětimi, nejbrutálnější forma imperialismu, sledoval hlavní cíl: vražděním a loupením hromadit a zmocňovat se kapitálu a nových hospodářských posic. Nespokojil se však jen tím, co uloupil svým obětem, vykořisťoval samu fysickou podstatu vězňů otrockou prací a pokusy a zpracovával mrtvoly jako suroviny pro nacistický průmysl.

I táborový život byl otráven jedem fašismu – nacionalismem. Pokrokoví vězňové všech národností postavili se na odpor, organisovali se pod vedením komunistických buněk, které i za těchto těžkých podmínek udržely svou vůli k odporu.

Fašisté nedokončili svůj zločin. Sovětská armáda zachránila národy střední Evropy před fašistickým morem a fysickou zkázou. Nebýt Sovětského svazu a vítězného postupu Sovětské armády, byla by se naše země stala jediným koncentračním táborem a plynové komory – továrny na smrt, by byly pouhými pomocnými závody I. G. Farben, Aktiengesellschaft.

V lednu 1946

Od osvobození Osvětimi Sovětskou armádou v lednu 1945 uplynulo právě jedenáct let. K tomuto výročí vychází Továrna na smrt po čtvrté.

Zbytky továrny na smrt v Březince u Osvětimi se rozpadají. Bývalý tábor Birkenau je zarostlý bujnou, hustou a vysokou trávou. Nikde na světě

neroste taková tráva jako tam . . . Roste ze země prosycené lidskou krví, ze země skropené miliony slz a kapiček lidského potu.

Kdo má příležitost navštívit Polsko, kdo má zájem, možnost a čas, navštíví obvykle také Osvětim. Uvidí tam v museu doklady o tomto velikém zločinu. Pochopí z velké části aspoň přibližnou velikost zvěrstva spáchaného lidmi, kteří označili svůj oděv hákovým křížem a lebkami se zkříženými hnáty.

V poválečných letech byli četní z nejhorších esesáků postaveni před soudy a také odsouzeni. Ne však všichni. Zločinná myšlenka hromadně vyvražďovat celé skupiny národů vznikla už dávno před válkou v nacistickém Německu. Záměrně připravovali, plánovali a organisovali koncentrační tábory a továrny na smrt. O tom svědčí nezvratně dokonce dokumenty nacistických archivů, zveřejněné při mezinárodních procesech s válečnými zločinci.

Vzhledem k vývoji posledních deseti let můžeme dát otázku: Kolik vrahů z Osvětimi se pohybuje svobodně ve světě? Kolik přímých i nepřímých vinníků osvětimského zločinu zaujímá dnes opět veřejné funkce a má opět vliv na politický život a vývoj ve své zemi? Touto zemí je především západní Německo, stát, který dovoluje, aby bývalí esesáci znovu veřejně vystupovali, neboť zbrojaři a bankéři kapitalistických států je potřebují v panickém strachu o své žoky peněz.

V západním Německu se o Osvětimi mnoho nemluví ani nepíše. To proto, že v této zemi je mnohem více vinníků a účastníků osvětimského zločinu než postižených a pouhých svědků. Nás bývalých vězňů z Osvětimi je málo a ještě jsme roztroušeni po celém světě. Mnozí z osvětimských chtěli a chtějí na to zapomenout jako na zlý sen.

Jaké to mají štěstí váleční štváči, Kruppové, akcionáři I. G. Farben, Schneider Creusot a podobní, že jim nikdo ve dne ani v noci nekřičí do ucha: I Vy jste pomáhali vraždit v Osvětimi!

Jediný letecký zásah dnem i nocí jasně zářících komínů krematorií mohl zachránit miliony lidí . . .

Dnes se chtějí odvážit stejní lidé připravovat opět novou světovou válku, už třetí v jedné lidské generaci. Od války k válce se ukrutnosti proti lidskosti stupňují. My z Osvětimi spolu s těmi, kteří přežili Hirošimu, jsme poznali, čeho všeho jsou schopni váleční paliči, nepřátelé lidí. V západním Německu opět kvasí pařeniště fašismu. Individua typu Eichmanna, hitlerovští generálové a esesáci spolu se zbrojaři a finančními magnáty znovu mluví o odvetě. Po zkušenostech z druhé světové války si můžeme dobře představit loupežné militaristické choutky.

V minulých letech jsme poznali, že ti, kteří přečetli Továrnu na smrt, ujasnili si znovu, co to je fašismus, a uvěřili, čeho je schopen. Proto prosíme čtenáře, aby tuto knihu po přečtení neukládal do knihovny. Nechť je stále, každý den čtena co největším počtem lidí. Není to čtení příjemné, ale nutí nás, abychom nikdy nezapomínali, abychom vždycky a ze všech sil bojovali proti válce, za udržení míru.

V lednu 1956.